Básník Vladimír Holan a herec Jan Werich byli přes dvacet let sousedy ve vile na pražské Kampě. O jejich nesnadném soužití a propletených osudech vznikla nová divadelní hra s názvem vypůjčeným z Holanovy sbírky: Hadry, kosti, kůže. Na jevišti Švandova divadla stejný prostor sdílejí Miroslav Hanuš jako Jan Werich a Luboš Veselý v roli Vladimíra Holana.
Sousedé Werich a Holan sdílejí své hadry, kosti, kůže
Švandovo divadlo uvádí hru o sousedství Wericha a Holana (zdroj: ČT24)
Holan v přízemí někdejší koželužny, kde kdysi bydlel i třeba buditel Josef Dobrovský, vystřídal polovinu autorské dvojice V+W. „Inscenace začíná momentem, kdy Jiří Voskovec opouští Českou republiku. Nejdříve odlétá do Francie, poté do Spojených států a do jeho bytu se v roce 1948 nastěhuje Vladimír Holan,“ prozradil režisér Martin Františák.
Vila a doba, v níž žili
Werich i Holan se narodili v roce 1905 a zemřeli v roce 1980, dotkly se jich tedy všechny dramatické poryvy dvacátého století v Československu. Jeden nedokázal fungovat bez přízně publika, druhý byl zase introvert, který potřeboval klid na své básně.
Přestože spolu tyto dvě výrazné umělecké osobnosti vydržely žít dlouhá léta pod jednou střechou, prý se příliš nesnesly. Podle Františáka se ale jejich soužití jako jednoznačně nesnášenlivé popsat nedá. „Pro jejich vztah byly jednak určující odlišné charakterové rysy, jednak cesty, kterými se dobírali svých cílů. Ale také doba, v níž žili, protože doba jejich soužití ve vile byla značně dramatická,“ připomíná režisér.
„Nejdříve ji zasáhla padesátá léta, která společnost rozmetala, poté přichází krátké uvolnění, v němž Werich hodně točí už i v zahraničí a hraje a Holan začíná být v povědomí, ale pak opět přichází temné období roku 1968, které osudy těchto dvou mužů spíše přiblížilo,“ míní Františák.
Klaun a temnota
V osudovém roce 68 také sousedství obou národních umělců skončilo. Werich už měl tehdy za sebou éru Osvobozeného divadla a společné účinkování s Miroslavem Horníčkem, čekaly ho normalizační zákazy i zneužití jeho podpisu pod antichartou. Podepsal ji ve stejném roce, kdy Holan po smrti své dcery přestal psát.
Své zřejmě nejznámější dílo Noc s Hamletem vytvořil právě ve vile na Kampě. Minulostí v té době už bylo krátké okouzlení komunismem a Sovětským svazem následované rychlým vystřízlivěním, za něž básník zaplatil publikačním zákazem. Naopak před sebou měl ještě navržení na Nobelovu cenu za literaturu. O té se dozvěděl, až když bydlel v ulici U Lužického semináře, jen kousek od vily, kterou předtím sdílel s Werichem.
Hadry, kosti, kůže (Švandovo divadlo)
„Je zdokumentováno, že z počátku, když se Werich vracel domů, tak se stavil u Holana na skleničku,“ podotýká ještě k jejich dvacetiletému sousedství básník Vít Janota. „Začátkem padesátých let došlo k rozkolu, který není příliš jasný, a od té doby jejich soužití bylo hodně zvláštní. Navzájem se iritovali a dochovaná svědectví hovoří o tom, že Holan často mluvil velmi ironicky o Werichovi jako o klaunovi, který se nechá platit ze státních peněz. Werich zase říkal o Holanovi, že žije v temnotě. Na druhou stranu z poměrně řídké, nicméně dochované korespondence, třeba přání k narozeninám, vyplývá, že spolu jednali uctivě.“
Úzkost dnešního člověka
Divadelní hra Pavla Jurdy vypráví o sousedství Wericha a Holana prostřednictvím dramatických situací i poetických obrazů. A s baladickým dozvukem, který v sobě ukrývá i název inscenace odkazující nejen na Holanovu sbírku, ale i na někdejší obchůzky výkupčích králičích kůží a kostí.
„Bylo v tom něco neznámého a děsivého, ale také obyčejného a všednodenního. Myslím, že tohle zvolání rezonuje s úzkostí dnešního člověka: málo oděného před námrazou světa a patřičně čelícího strachu,“ připouští Martin Františák.
Hadry, kosti, kůže a také vzpomínky na Jana Wericha a Vladimíra Holana vyvolá Švandovo divadlo při nejbližší repríze 15. října. Je ale, stejně jako další dosud oznámené v programu, už vyprodaná.