Vídeňské Kunsthistorisches Museum vystavuje až do konce června reprezentativní kolekci klasika amerického malířství 20. století Marka Rothka. Umělce, jehož díla přinášejí nejen mimořádný estetický zážitek, ale zároveň nesou hluboké duchovní poselství.
Recenze: Výstava mimo kontrolu. Mark Rothko zve přímo do obrazu
Jakkoli to může znít klišovitě, obecně či nadneseně, je tomu skutečně tak, byť Rothko sám se poskytování nějakých návodů vyhýbal: „Pokud lidé hledají nějaké náboženské zkušenosti, najdou je tam. Pokud hledají profánní zkušenosti, také je tam najdou. Já se ale nestavím ani na jednu stranu,“ řekl. A taková byla jeho malba po celou jeho velice plodnou dráhu, vyznačující se neustálým hledáním a posouváním vlastních výrazových prostředků – zkrátka, proměňujícím se viděním.
Od v podstatě figurální tvorby se přes osobitou mutaci surrealismu dostal až k abstraktní malbě, v níž dosáhl naprostého mistrovství. Vídeňská výstava přitom přibližuje všechny Rothkovy etapy s dostatečnou hloubkou a současně potřebným nadhledem.
Útěk do Spojených států
Možná by byl na místě krátký životopisný exkurs – umělec se narodil v roce 1903 v lotyšském Dvinsku jako Markus Jakovlevič Rothkowitz, v roce 1913 ovšem celá rodina ze strachu před židovskými pogromy emigrovala do USA. Již s novým jménem se Rothko začal věnovat umění, zcela bez prostředků odešel v roce 1923 do New Yorku, kde záhy vplynul do okruhu místní avantgardy – a jejím protagonistou zůstal až do smrti v roce 1970.
Mark Rothko, 1960
Právě v New Yorku se setkal s důležitými uměleckými osobnostmi, malíři Clyffordem Stillem, Arshilem Gorkym či Jacksonem Pollockem, později řazenými do okruhu abstraktního expresionismu. Počátkem čtyřicátých let se též stýkal s evropskými exulanty, mimo jiné s okruhem surrealistů kolem André Bretona, i to mělo – byť časově omezený a oproštěný od nějaké rigidity – vliv na jeho tvorbu.
Ovšem, a vídeňská výstava to potvrzuje, bylo by zavádějící myslet si, že Rothko byl nějak odstřižený od minulých epoch – naopak, velice si vážil Rembrandta či Vermeera, dokonce se jejich díly inspiroval, při cestách do Evropy obdivoval malby Fra Angelica, Michelangela, po návštěvě Pompejí Rothko tvrdil, že se tam „sám poznal“, fascinovaly jej středověké nástěnné malby, přičemž podněty z poznávání starých mistrů zpracovával ještě dlouhá léta, i v dílech vytvořených koncem 60. let.
Od figury k živé barvě
Podívejme se alespoň krátce na Rothkův umělecký vývoj: zpočátku tvořil figurativní plátna, charakteristická dramatičností pojetí, jako třeba olej Koupající se (1933), přičemž robustní malba tří nahých žen prokazuje zcela osobité pojetí. Stejně je tomu v Portrétu Mary (1938), kde zároveň cítíme vermeerovskou inspiraci. Stejně tak Autoportrét (1936) prozrazuje již zralého tvůrce.
Rothko poté, koncem 30. let, maloval řadu olejů z podzemní dráhy, kdy nekladl ani tak důraz na věrné zobrazení, ale spíše na zachycení melancholie, osamocení, odcizení, k čemuž přispívala i deformovaná perspektiva a spíše maskovité pojetí tváří. Již bylo zmíněno setkání se surrealisty, velice zajímavý je například obraz Pokoj v Karnaku (1946), v němž se prolíná surrealistická inspirace s mytologickými prvky, zároveň vidíme vliv nástěnné malby.
A jedno je dobré připomenout: napsal-li Rothko v roce 1947, že „na své obrazy myslím jako na dramata a tvary na obrazech jsou herci,“ bylo to velice výstižné. Vždy totiž na Rothkových olejích cítíme střet, či spíše kontakt, ale v různé míře razance.
Tyto obrazy byly zároveň posledními figurativními obrazy, lze-li je tak ovšem vůbec označit, a Rothko se postupně přesouvá k abstrakci – tato přechodová fáze je krásně vidět na oleji No. 2 (1947). Od té doby maloval pouze díla, jimiž se proslavil, díla velkých rozměrů, se zdánlivě monochromními pravoúhelníky. Používal přitom podmalby, spodní vrstvy tak různě prostupovaly novějšími, plátna jakoby pulsovala vnitřním životem, dýchala.
Obrazy mimo kontrolu
K velikosti svých pláten napsal: „Uvědomuji si, že historicky bylo funkcí velkých obrazů zachytit něco grandiózního a pompézního. Já je ale maluji proto, že chci být velice intimní a lidský. Namalovat malý obraz totiž znamená postavit se mimo vaši zkušenost, jako dívat se na ni zmenšujícím sklem. Ovšem když malujete větší obrazy, jste v nich. Je to něco, co nemáte pod kontrolou.“ A právě tato ztráta vědomé kontroly je pro Rothkovu malbu charakteristická, stačí se podívat na jeho obrazy zblízka.
Rothko chtěl, aby si je tak lidé prohlíželi, aby se prolnuli s čímsi neznámým, transcendentním. Ovšem ne nutně náboženským, jak upozornil úvodní citát. Krásně je to cítit v „Rothkově kapli“ v texaském Houstonu otevřené v roce 1971 a osazené jeho obrazy – mimochodem, americký minimalista Morton Feldman pro tuto kapli a jako poctu příteli napsal stejnojmennou, duchovně procítěnou skladbu.
A přesto, ba snad právě proto, z Rothkových pláten – některá byla skutečně velkých rozměrů, ve Vídni jsou k vidění formáty zhruba 250 x 200 cm, ale i 460 x 270 – sálala energie, teplo, duchovno, jak kdo chce.
