Praha/Cannes – Poprvé po šestnácti letech se tuzemské kinematografii podařilo probojovat na seznam filmů, jež budou moci zhlédnout diváci věhlasného festivalu v Cannes. Mezinárodnímu publiku se Česko představuje sociálním dramatem Cesta ven od dokumentaristy Petra Václava, které sleduje životní peripetie neviděných a přehlížených obětí hospodářské krize – českých Romů. Snímek koprodukovala Česká televize.
Přestože ekonomové opatrně hovoří o hospodářském oživení a již několik měsíců hlásí pokles nezaměstnanosti, v Moravskoslezském kraji bylo na začátku roku bez práce téměř jedenáct procent obyvatel. To představuje druhou nejhorší bilanci v republice – hned po Ústecku, které spolu se severní Moravou patří tradičně mezi regiony, kde se práce hledá nejhůře. A právě do panelákové a těžební krajiny Ostravska zavádí režisér Petr Václav diváky svého filmu v první scéně.
Po následující hodinu a půl se na plátně rozehrává příběh mladé Žanety, která se vrací z mateřské dovolené doprostřed hospodářské krize, doprostřed chudého kraje, s prostým cílem najít si práci. Tak jako řada jiných žen i ona je hned v úvodu vystavena poznámce, že „mít děti hned po škole není optimální pro start kariéry“.
Kariérou se zde myslí práce šičky – Žaneta je totiž Romka, její muž nemá práci, a (jak uvádí autoři snímku) ona „bojuje o obyčejně šťastný život“. Jak má ale práci najít Romka, když není ani pro majoritu? Boj je to navíc nerovný, protože ring nevymezují pouze pravidla a poučky reálného kapitalismu, ale také lichva, prostituce, byrokracie, romská mentalita a předsudky většinové společnosti.
Obraz „gádžů“ ve filmu ostatně vůbec není povzbudivý; bílou většinu reprezentují zfašizovaní aktéři protiromských protestů na Šluknovsku, instantně milé zaměstnankyně pracovních agentur, předpisy svázané úřednice za skleněnými přepážkami a v neposlední řadě arogantní provozovatel ubytovny pro sociálně slabé kdesi na ostravské periferii. Zde Žaneta s dcerkou skončí poté, co opustí manžela.
Stereotyp, který vnímá romské rodiny jako družící se mnohačetné klany, by v tomto momentu vedl k otázce, proč hrdinka místo na ubytovnu nezamíří k příbuzným. Odpovědí je ale právě krize. Podle autorů totiž „romská soudržnost přestala existovat – všichni tonou v dluzích vydaní na pospas lichvářům a exekutorům“. Tato proměna ostatně představuje jeden z důvodů, proč celý snímek vznikl.
Režisér Václav: Situace Romů je horší než za komunismu
Petr Václav, šestačtyřicetiletý režisér a absolvent dokumentu na pražské FAMU, v Cestě ven nezpracovává romské téma poprvé. Otevřel ho už psychologickým dramatem Marian z roku 1996, v němž mladý odchovanec dětského domova hledal své „místo na slunci“, svou roli v porevoluční české společnosti. Dnes žije Václav ve Francii a svým novým snímkem se k hranému filmu vrací po šestnácti letech; jak sám uvádí, důvodem bylo zneklidnění nad životní situací Romů, jež poznal právě při natáčení svého debutu.
„Když jsem bydlel v Římě, donesly se ke mně informace o protiromských demonstracích ve Šluknově a Varnsdorfu, o zadlužení, které se stalo v Česku strašným fenoménem a které vedlo k vytěsňování čím dál tím většího počtu lidí, a zejména Romů, do stále horšího bydlení a takzvaných vyloučených lokalit,“ vysvětluje motivy pro vznik Cesty ven. „V euforii roku 1989 by mne ani ve snu nenapadlo, že se osud Romů nezlepší, ale že bude naopak ještě horší než za komunismu.“
S prací na novém snímku začal před třemi lety a se scénářem mu pomáhal i Milan Cifra, hlavní představitel Mariana. Na něj Cesta ven navazuje nejen tematicky, ale také dokumentárním laděním. Pro větší autentičnost navíc film pracuje nejen s hrubou krajinou industriálního Ostravska, ale také s naturščiky – neherci. Klaudia Dudová, která hraje Žanetu, tak před natáčením pracovala jako pokladní (nyní je na mateřské); David Ištok, jenž si zahrál jejího muže, Václavovi pomáhal s lokací a pracuje jako romský asistent prevence kriminality. Nikdo z nich se navíc záměrně nemusel své repliky učit nazpaměť – i tím chtěla režie dodat věrohodnost a přirozenost reakcí.
„Akcent romské otázky patří k vyloženě vyloučeným tématům,“ říká na adresu Václavova filmu Kateřina Ondřejková z České televize, jež snímek koprodukovala a jejíž ostravský štáb se podílel i na natáčení. „V české kinematografii dosud nebyl natočen realistický, neromantizující, městský příběh vyprávějící o současných mladých Romech, a to i přesto, že žijeme v době, která je náchylná k radikálním postojům.“
S těmito slovy souhlasí i režisér sám. „Film bude důležitý především pro Romy, jelikož ve filmu a v médiích téměř nejsou zobrazováni z blízka a s vážností,“ neskrývá ambice svého snímku. „A v tom, jak jsou zobrazování, se nemohou rozpoznat.“
Kde začíná Cesta ven? Nejen v Ostravě, ale i v Cannes
S příběhem ženy, která zažívá sociální propad paradoxně ve chvíli, kdy se chce pracovat, se budou moct čeští diváci seznámit na konci měsíce; Cesta ven vstupuje do kin 29. května. Václavův tým (za kamerou stál Štěpán Kučera, střihu se ujal Florent Mangeot) si ovšem první úspěch připsal už před premiérou. V dubnu se Cesta ven dostala na seznam snímků pro Mezinárodní filmový festival v Cannes (o MFF více zde).
Ve Francii je součástí přehlídky nezávislých filmů, a zařadila se tak po bok osmi dalších snímků, které Asociace nezávislého filmu a jeho distribuce vybrala z několika set přihlášených projektů. Ačkoli jde o nesoutěžní kategorii, představuje cesta do Cannes velký úspěch pro českou kinematografii – posledním účastníkem festivalu byl totiž před šestnácti lety experimentální film Oskara Reifa Postel.
„Jde o potvrzení toho, že výběr látky byl správnou volbou. Má v sobě potenciál emotivního vyprávění, které představuje univerzálně platná dramata i hodnoty,“ komentuje francouzský zájem o Cestu ven producentka Ondřejková. Hlavní nápěv svého filmu potom definuje režisér Václav následovně: „Protagonisté filmu hledají cestu ven z chudoby, nenávisti okolní společnosti a z předurčenosti vlastní existence.“ O výpovědní hodnotě filmu se budou moct návštěvníci Cannes přesvědčit už zítra, kdy Cestu ven čekají dvě festivalové projekce.
