Psaní je osamělé hobby, které většinu času připomíná přehazování štěrku polévkovou lžící, říká o literatuře Daniela Fischerová. Český PEN klub ji ocenil za to, že píše příběhy husté tak, že v nich lžíce stojí. Ocenění s názvem Vlastní cestou převzala sedmdesátiletá spisovatelka a dramatička v úterý v rezidenci pražského primátora.
Daniela Fischerová publikuje od poloviny sedmdesátých let. Jako dramatička se uvedla v roce 1979 hrou Hodina mezi psem a vlkem. Podobenství inspirované osudy francouzského středověkého básníka Francoise Villona pojednává o střetu nonkonformního umělce s přizpůsobivou společností. Po čtyřech představeních byla hra zakázána a navíc Fischerová nesměla následujících osm let svá díla uvádět na jevišti.
Těžiště tvorby Daniely Fischerové leží právě v jejích dramatických dílech z 80. let. I v následujících dvou hrách – vycházejících z pohádkových motivů (Princezna T.) a krysařské i faustovské legendy (Báj) – zpracovává téma střetávání moci s jedincem, který nechce podlehnout zhoubnosti pragmatismu. Paralela s normalizační dobou je nasnadě.
Horor pro Chytilovou, pohádky pro děti
V době, kdy její hry divadla nesměla uvádět, našla Fischerová tvůrčí alternativu v psaní scénářů krátkých a animovaných filmů, například k večerníčku Pohádky z Větrné Lhoty. Podle jejího scénáře natočili své pozdější filmy také dva představitelé československé nové vlny: Jaromil Jireš drama Neúplné zatmění a Věra Chytilová hororový příběh Vlčí bouda.
Fischerová je také autorkou řady rozhlasových her (Čeho se bojí mistr; Zapřený Albert; Král omylů) a výrazně se od sedmdesátých let až do současnosti věnuje i tvorbě pro děti a mládež. Z jejího pera vzešly příběhy Princezna labuť, Příhody strýčka Příhody či Milion melounů.
„V krátkých prózách, pohádkách, říkadlech a verších pro děti a mládež prokázala schopnost inteligentně, zajímavě a s respektem k dané věkové kategorii fabulovat a vyprávět,“ oceňuje český PEN klub.
V devadesátých letech se tvůrčí zájem Violy Fischerové přesunul k prózám: ať už k malým moralitkám a duchovním anekdotám (Duhová jiskra); záznamu útržkovitých nápadů, úvah či zaslechnutých hovorů (Přísudek je v této větě podmět) či románům (Happy end). I v nich se drží podobenství vycházejících z biblických, orientálních či pohádkových příběhů.
„Snaží dopátrat možností a hloubky lidského poznání, uchopit a zaznamenat lidský život v jeho bohatství, nedefinitivnosti, v jeho chvějivých významech a proměnách,“ říká český PEN klub o prozaické tvorbě Violy Fischerové.
Po revoluci jako scenáristka také opakovaně pracovala s Českou televizí na hraných televizních filmech (Andělský smích, Dívka se zázračnou pamětí, Stínu neutečeš).
