Ve věku 88 let zemřel herec Ilja Racek. Zapsal se především do dějin českého divadelnictví, dlouhá léta působil na prknech pražského Divadla na Vinohradech. Film a televize mu dávaly příležitost spíše ve vedlejších rolích, kde využívaly jeho uhrančivého pohledu a hlasu.
Julius Fučík, který nepodepsal antichartu. Zemřel charismatický herec Ilja Racek
- Archimedův bod (4. 8. na ČT1 od 14:40) - Ilja Racek v hlavní roli televizní inscenace o spisovateli Jiřím Mahenovi.
- Neobyčejné životy (4. 8. na ČT1 od 15:50) - dokument.
- Ten čas je velkej prevít (5. 8. na ČT art od 21:00) - ohlédnutí za hereckou kariérou Ilji Racka.
- Hadrián z Římsů (5. 8. na ČT art od 21:30) - záznam inscenace Divadla na Vinohradech.
Když Ilja Racek v roce 2007 přebíral Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, poznamenal, že „se žádného mistrovství nedopustil“. Možná nepatřil k nejobsazovanějším filmovým hercům, rozhodně ale patřil k těm výrazným – nejen svým zjevem, ale i talentem.
Od králíčka k černým baronům
K herectví, respektive divadlu, to pražského rodáka táhlo od dětství. Velkou zásluhu na tom měl jeho dědeček. „Naučil mě mnoho, například lízaný mariáš. Ukazoval mi reprodukce děl známých malířů, vodil mě do divadel, koupil mi domů malé loutkové divadlo, až jsem se nakonec dostal do divadla Říše loutek a dostal v něm roli králíčka,“ vzpomínal Ilja Racek pro projekt Paměť národa.
V Říši loutek začal dokonce ještě za okupace, jako sotva patnáctiletý, pracovat coby technik. Po skončení druhé světové války jej zájem a talent dovedly na pražskou konzervatoř, která se následně organizačně přeměnila v DAMU.
Mě bavilo se maškařit. Se patlat. Být někdo jiný. Můj herecký bůh je Sir Laurence Olivier, který si na tom zakládal.
Shodou okolností se tehdy ocitnul u jednoho z důležitých okamžiků poválečných dějin – s ostatními studenty povinně přihlížel projevu, v němž Klement Gottwald ohlásil, že komunisté převzali moc v Československu. „Jsem dokonce na záběru, kdy pod balkonem stojím v davu, dá se mě tam najít, protože jsem měl rádiovku. Ocitl jsem se na plakátu z únorových událostí s Gottwaldem,“ upozornil Racek v rozhovoru pro Paměť národa.
Jako herec začínal na oblasti, první příležitost dostal v roce 1950 v Olomouci, kde si v šestadvaceti letech zahrál Hamleta. Na olomouckou scénu se vrátil i po vojenské službě u „pétépáků“, tedy pomocných technických praporů. K zařazení mezi politicky nespolehlivé osoby „napomohlo“, že se dříve dostal do hledáčku StB kvůli emigraci svého kamaráda a jeho přítelkyně. Ze začátku nebyl příliš platný ani vliv jeho matky, která byla komunistické straně oddaná od jejího vzniku.
Od Stříbrného větru k Juliu Fučíkovi
To už měl Racek za sebou filmový debut ve válečném dramatu Martina Friče Návrat domů. Mihnul se v něm na pár vteřin. „Karel Höger se vrací jako zahraniční voják. A já měl větu: Kdy jste se vrátil?“ popsal Racek svůj „štěk“ v dokumentu Neobyčejné životy. V padesátých letech měl i další a větší příležitosti natáčet s významnými režiséry: Václav Krška ho obsadil do adaptace Šrámkovy poetické novely Stříbrný vítr a Vojtěch Jasný si ho vybral do povídkové Touhy.
Je trochu paradoxem, že při umístění na vojenskou službu – a pak i později v sedmdesátých letech – synovi gymnaziálního profesora kádrový profil spíše škodil, jeho největší filmovou rolí přesto byl komunistický novinář a hrdina Julius Fučík. Racek ho ztvárnil v Reportáži psané na oprátce. Filmového přepisu Fučíkovy knihy se ujal Jaroslav Balík.
Snímek měl premiéru v roce 1961, rok poté, co se Racek z Olomouce vrátil do rodné Prahy. Nejprve na šest let zakotvil v Divadle E. F. Buriana, od roku 1966 až do začátku devadesátých let pak našel svou domovskou scénu v Divadle na Vinohradech, kde se našel především v psychologicky propracovaných a dramatických postavách.
Anticharta: Neustoupil jsem, oni taky ne
Zažil zde i nástup normalizace, jíž se podvolovalo vedení divadla i dramaturgie. Z tehdejšího vinohradského souboru byl Ilja Racek jediný, který odmítl podepsat tzv. antichartu, jíž umělci na shromáždění v Národním divadle odsuzovali prohlášení Charty 77. Do zlaté kapličky jednoduše nepřišel.
Ilja Racek a Martin Štěpánek ve hře Král Colas (Divadlo na Vinohradech, 1995)
„Naivně jsem si říkal, že se ve stovkách těch, kteří podepsali, ztratí, že jsem nepodepsal. Houby. Našli si mě,“ popsal pro Paměť národa následky, které jeho rozhodnutí mělo. „Já už to stejně měl polepené předtím. Ve vzájemné neoblibě s bolševikem jsem žil léta. Neustoupil jsem, oni taky ne.“
Není malých rolí…
Velkou roli na plátně či na obrazovce už nedostal. Z očí diváků ovšem nezmizel. Charismatického herce ještě před antichartou zaznamenali třeba v komedii Upír z Feratu či jako hororového Hraběte Drákulu, později v seriálech Zlá krev, Panoptikum Města pražského či Dobrodružství kriminalistiky. Jeho divadelní umění z těchto časů pak zůstalo zachováno v záznamech vinohradských inscenací Hadrián z Římsů a Cyrano z Bergeracu.
Po revoluci si Racek v televizní sérii Laskavý divák promine o Janu Nerudovi zahrál tohoto významného českého básníka. Moderoval také střihový pořad písniček a inscenací Trocha šafránu z televizního archivu. Před kamerou si naposledy zahrál v roce 2014 – v dvoudílném dramatu Jiřího Svobody z období protektorátu Poslední cyklista.
