Příběh, jejž pod románovým názem Jidáš nabízí nejnovější kniha izraelského spisovatele Amose Oze, je prodchnut hlubokým smutkem nad lidským údělem. Kořeněný je rozpravami o Ježíšovi, izraelské politice a cudným sexem. Ideální kniha pro dlouhé zimní večery. Pro čtenáře uvyklého dozvídat se o Izraeli a jeho dějinách poměrně stereotypní informace může být navíc román bystrým vhledem do tématu samotného vzniku židovského státu.
Recenze: Amose Oze Jidáš nezradil. Je bystrou knihou o Izraeli
Spisovatel Amos Oz (*1939), který svůj sice příběh syžetově zasazuje do jedné zimy na přelomu let 1959 a1960, se v něm ale nezabývá pouze historií Izraele. Ať již jde o vznik státu, ale i další věci, jeho výklad není agresivní, snad poněkud pedantský, v žádném případě ovšem propagandistický.
Ozův román se jmenuje Jidáš, klidně by se ale mohl jmenovat Abravanel. Nebo jednoduše: Zrádce. Aneb Příběh o muži, jenž židovský stát nechtěl.
Přemítání a rozpravy Šmuela Aše
To ale není jasné hned, v zásadě sledujeme tříměsíční zrání mladého studenta Šmuela Aše v Jeruzalémě, jehož sociální situace zavádí do jednoho tajemného domu. Tam získává práci za byt a za stravu poté, co přerušuje studia na univerzitě.
Nejde o žádný babysitting, ale o poměrně náročný úvazek dělat společníka jednomu polochromému starému muži, a to převážně při několikahodinových disputacích na libovolně volená témata. Šmuel při nich může vydatně uplatnit své znalosti z nedokončené práce o vztahu Židů k Ježíšovi, své postřehy o Pavlovi, ale zejména o Jidášovi, nejčastěji karikovaném židovi Nového zákona. Rozpravy, jež vede se starcem Geršomem, jdou ale různým směrem, s ohledem na aktualitu, ale i mimo ni.
Nejčastěji se předmětem diskusí stávají úvahy nad vznikem židovského státu v roce 1948, příčinách a následcích tohoto mezinárodního rozhodnutí. Pro Geršoma to není, jak brzy vyplyne, jen tak nějaká abstraktní diskuse.
Co se v dějinách Izraele nedočteme
Krystalizace témat získává s osobním zaujetím řečníků zajímavé historické i biblické parametry. Nezůstává ale pouze u nich, neboť dům obývá i mladá vdova Atalja, s níž pojí Geršoma pevné pouto. Byla to ostatně také ona, kdo podal inzerát na opatrovníka a fakticky rozhoduje i o délce jeho pobytu.
Jidáš
Zkrachovalý student Šmuel se náhle ocitne uprostřed osidel, jejichž napětí zpočátku vůbec neodhadl. Jádrem knihy se tak nakonec stává zesnulý otec Atalji, jeden z činovníků sionistické organizace, jenž stanul v opozici vůči Davidu Ben Gurionovi, pozdějšímu izraelskému premiérovi, tím, že zpochybňoval nezbytnost vzniku samostatného státu Izrael. Svým způsobem se dá Ozova kniha Jidáš číst i jako literární pomník postavě Šaltiera Abravanela, o které se nedočteme v dějinách Izraele na prvním místě. Pokud vůbec někde.
V popisu postav a při jejich charakteristikách se spisovatel Oz uchyluje k častému opakování (Šmuel kvůli astmatu stále inhaluje; Geršom má vypracované svaly a pod nosem bílý einsteinovský knír; Atalja se ráda převléká a zajímá ji dosti i Šmuelův penis). Někdy to nevadí, jindy to brání v plynulosti textu.
Kdo je a není zrádce?
Co se ale Ozovi daří nejvíce, je mimořádná kvalita v popisu atmosféry města, do níž zasazuje příběhy lidí; uhrančivá schopnost podat lidský úděl v situační zkratce, což na pozadí biblického příběhu Ježíše a nekonvečním výkladu vzahu Jidáše k němu doznává až zavratného oblouku. Kdo vlastně je a není zrádcem?
Touha vdovy Atalji je v zásadě zoufalstvím, úzkost, s níž Šmuel prožívá životní protivenství s „klapkami na očích“, je vskutku dojemná. Satyr v podobě Geršoma připomíná, že ideály se rychle rozpouštějí v louhu tvrdého boje o přežití.
Amoz Oz: Jidáš. V překladu Lenky Bukovské a Mariany Fisher vydalo nakladatelství Paseka, 2016.
