Třicet pět let běžných starostí i radostí spojených s dětmi, domácností, prací, s partnerským porozuměním i dramaty. Příběh jednoho manželství a jedné rodiny sestříhala dokumentaristka Helena Třeštíková do 102 minut svého nejnovějšího časosběrného snímku. Diváky v kinech se Strnadovými, o nichž začala točit pro cyklus Manželské etudy na začátku 80. let, seznámí 19. ledna.
Když jste si v roce 1980 vybírala páry pro první Manželské etudy, věřila jste tomu, že s nimi budete tak dlouho?
Ne, to jsem opravdu nevěřila. Tehdy to byl projekt na šest let, tím byl ukončen a to, že budeme pokračovat, mě napadlo až za nějakou dobu.
Cyklus Manželské etudy jste začala v roce 1980 se šesti páry. Točíte stále se všemi?
Ano, zhruba za rok bude v televizi uveden cyklus Manželské etudy po 37 letech. Většinou se nám podařilo přemluvit všechny, máme jen dvě výjimky: jednu ženu a jednoho muže, ale každý je naštěstí z jiného páru, takže dílů zůstane šest.
Strnadovi mají svůj vlastní celovečerní dokument, proč zrovna tato rodina?
To je takový pokus jeden z těch příběhů pustit do kin a zdálo se nám, že oni jsou intenzivní ve všem, co dělají, a tím pádem okolo nich vzniká mnoho situací a dobře se natáčí.
Se Strnadovými jste natáčela na tři etapy, v letech 1980 až 1985, pak od roku 2000 po rok 2005 a nakonec do minulého roku. Jak jsou jednotlivé etapy zastoupeny v dokumentu?
Současnost je možná nejdelší, protože je hodně intenzivní. Přišla krize, ale krásné je, že ji Strnadovi překonali. A samozřejmě když má člověk pět dětí, také z toho vznikají různé situace. To vše se ve třetím pokračování objeví.
Jak probíhalo natáčení? Jak často jste do rodiny jezdila a ohlašovala jste se dopředu?
Vždycky jsme se domlouvali navzájem. Když se u nich dělo něco zajímavého, tak se ozvali oni, jinak i já jsem je volala, takže to byl takový kontakt lehce chaotický. Asi jako je život sám. Ivana a Václav před kamerou nehrají, jsou velmi autentičtí. Ale je pravda, že jsme je jednou – v té první etapě, kdy nebyly mobily, neměli telefon – přepadli a byla z toho docela roztomilá scénka. Bylo to 14 dní po svatbě, kdy bydleli asi druhý den v bytě po babičce.
Jak Strnadovi vnímají, že se jejich soukromí stává veřejným?
Úplně nevím, ale, zdá se mi, že to snáší poměrně dobře. Už to vlastně zažili dvakrát, takže když šli do té třetí, už věděli, co je čeká.
A co jejich děti? Ti už jsou teď také víceméně dospělí – i oni souhlasili s tím, že budou pokračovat?
Dětí je pět a přistupovaly k natáčení různě. Dva nejstarší synové se v dokumentu objeví docela výrazně, dcera se trochu držela stranou a dva nejmladší synové před námi spíše utíkali.
Strnadovi mapují osudy jedné rodiny, ale ty se odehrávají na pozadí změn ve společnosti. Jak konkrétně se projeví v dokumentu?
V tomto příběhu jsou zastoupeny především tématem podnikání. Možné začalo být až po roce 1990 a Ivana s Václavem se hned zapojili, koupili si na úvěr dům a podnikají s nábytkem. Myslím, že příběh v dokumentu je příběh nadějí devadesátých let a následně i lehké deziluze. Samozřejmě doba se v jejich příbězích určitým způsobem projevuje. Dneska už asi nestojíte čtyřhodinovou frontu na vánoční stromek jako v osmdesátých letech.
Nejen se Strnadovými natáčíte 35 let. Do jaké míry jste se stala součástí rodin z Manželských etud?
Myslím, že jsem se trochu stala součástí jejich života a naopak oni se stali součástí mého. To mě opravdu v roce 1980 na matrice, kde jsme se potkali, nenapadlo.
Bude další pokračování i po čtyřiceti, padesáti letech?
Doufám. Limitním prvkem jsem já – záleží, jak dlouho přežiju.
