Jindřich Štreit nechce dělat fotografii pro fotografii, umění pro umění. Snímky by podle něho měly mít společenský význam. Fotí obyčejné lidské příběhy, život na venkově či lidi bez domova. S fotoaparátem procestoval celý svět a nyní ho na svých snímcích představuje prostřednictvím výstav a knih u příležitosti svých sedmdesátin. Oslavil je 5. září.
Svou první fotografii udělal Jindřich Štreit v sedmnácti letech. V sedmdesáti má za sebou na dvanáct set výstav a stovky snímků. Našel se v dokumentární fotografii se silným sociálním akcentem.
„Nedají mi spát sociální otázky a mezilidské vztahy. Chci, aby se problematické otázky řešily. Jako fotograf je ale vyřešit nemůžu. Mohu však problém naznačit, aby se lidé nahoře zamysleli a něco začali dělat,“ domnívá se.
Nebojí se přitom jít s vlastní kůží na trh. Nafotil sérii Tichá nemoc s pacienty urologického oddělení olomoucké nemocnice na podporu prevence rakoviny prostaty. Nemoci, která se ho osobně dotýkala.
Jeho fotografie se dostaly i do sbírek světových galerií, například Muzea moderního umění v New Yorku. Pro mnohé své kolegy je vzorem, budoucí fotografickou generaci učí na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.
Jeho tvorbu shrnuje do konce října výstava v Muzeu umění v Olomouci. Zahrnuje jeho (ne)známé fotografie z let 1978 až 1989. V úterý zahájil autor v olomouckém Vlastivědném muzeu i putovní výstavu zaměřenou na podporu dětí s mozkovou obrnou. „Také jsem uvedl do života své dvě nové knihy. Kniha Kde domov můj pojednává o lidech bez domova a druhá se jmenuje Prozřetelnost boží,“ doplnil Štreit. Věnována je kostelu v Šenově.
