Nemilujte je podle jejich zásluh, ale podle jejich potřeb. Motto slovenského faráře Mariána Kuffy, který se snaží pomáhat obyvatelům romských osad, zapomenutých lidmi, ale ne Bohem. Jeho snaha se může zdát naivní i zbytečná, především je ale neuvěřitelně lidská. Časosběrný dokument o slovenském „třetím světě“ Všechny moje děti vstoupí do českých kin 13. března.
Romský „třetí svět“: Všechny moje děti se učí chytat ryby
GALERIE
videogallery_423560
Dokumentarista Ladislav Kaboš (slovenský filmař žijící v Praze a točící o Slovensku a Slovácích) zná Mariána Kuffu bezmála patnáct let. V roce 2003 dokončil dokument Kde končí naděje, začíná peklo, jehož hrdinou byl také tento slovenský farář. Pojednával o komunitě bezdomovců, bývalých kriminálníků a alkoholiků, kterou založil v podtatranské obci Žakovce. (Dokument si můžete přehrát v iVysílání České televize, v její koprodukci vznikl i Kabošův poslední snímek.)
Kaboš se po letech do Žakovců vypravil se záměrem pokračovat v dokumentování příběhu komunity a zastihl faráře při pomoci v nedalekých romských osadách Huncovce a Velká Lomnica. Rozhodl se sledovat jeho práci tam, přičemž ve výsledném dokumentu osady nerozlišuje - ve snaze o autentické svědectví ani není podstatné, která je která.
Všechny moje děti
Kuffa svůj život zasvětil Bohu a potřebným. Jakkoli to zní jen jako fráze, v níž cynický český ateista očekává háček. Z obou dokumentů se ale zdá, že Kuffovy činy jsou opravdu vedeny onou biblickou „vírou, nadějí a láskou“, a on tato slova používá bez posměchu, který v podtónu hodnot prostě bývá. A vrchovatě má ještě něčeho, bez čeho by to jiní nejspíš dávno vzdali - doslova svaté trpělivosti. „Ať jsou, jací jsou, jsou to naši bratři. Pánbůh se nezmýlil, když je dal do naší blízkosti - je to zkouška, pro ně i pro nás,“ říká v dokumentu.
On do nich chlebem, oni do něj sekerou
„Nabízíme příběh člověka, který se láskou snaží prolomit kruh předurčenosti, předsudků a oboustranné nedůvěry, i když na něho někdy místo vděku zaútočí sekerou,“ uvádí ke snímku Ladislav Kaboš. Do osad jezdil se štábem čtyři roky, první rok se tam ale prý bez doprovodu Mariána Kuffy neodvážil. Pro alkohol ani pro ránu tamní Romové nejdou daleko (v dokumentu to zmíněno není, ale většina z nich má méně či více závažné potíže ze zákonem). Patří to k jejich životu v osadě, stejně jako polorozbořené chatrče, kde přes matrace běhají potkani, skládka, kterou se obklopují, nezaměstnanost a chudoba. Čtrnáctileté matky a deset potomků pod jednou střechou nejsou výjimkou. Mají na cigarety, už ne na boty pro děti a na zátop do kamen. Zároveň ale na své rodině neuvěřitelně lpí.
Všechny moje děti
„Romové mají jinou mentalitu, vyznávají úplně jiné hodnoty než my. Říkám vždy, že to neznamená, že my jsme lepší a oni horší. Ale jsou velmi nepředvídatelní. S tím jsme museli jako štáb bojovat. Přišli jsme do osady, netušili jsme, co a s kým se bude natáčet, kdo bude v jaké náladě,“ popisuje Kaboš. I filmaři v horké chvilce nějakou schytali a naučili se prý, jak je nejlepší se v takových situacích zachovat - naskočit do aut, odjet a vrátit se, až emoce vychladnou a alkohol vyprchá.
Dávat a brát
Nepít a nehřešit, nabádá Kuffa své romské ovečky. Všem, včetně obyvatel žakovské komunity, říká „moji chlapci“. Jsou prý jeho dětmi - a oni jako děti jsou. Když se dává, berou, vždycky chtějí víc a nezajímá je příliš, že všechny ty věci je třeba někde nějak obstarat. Materiál na stavbu nových domků (což je pro jednu místnost tři krát tři metry možná nadnesený výraz) shání farář z bourání jiných staveb a obyvatele osad učí, že jim všechno nespadne z nebe. Ano, dám ti kameny na dům, ale postavit si ho musíš sám nebo s pomocí ostatních. Žes ty kameny prodal? Smůla, další nedostaneš. Jsou tací, kteří to chápou a chtějí se z osadní předurčenosti vymanit. A jsou tací, kteří ne.
Všechny moje děti
Kuffa volí přístup, který je jedním z možných v rozvojové pomoci. Dle čínského přísloví: Nepodarovat lidi rybou, ale naučit je, jak se chytají. „Maroš říká: 'Oni jsou zvyklí jen brát, my je musíme naučit, aby i dávali. A prvním krokem je, aby dávali aspoň sami sobě, když už nedávají většinové společnosti. Ať mezi sebou vyhledávají schopné lidi, kteří umí stavět. Nejzákladnější chyba je jim všechno dávat,'“ tlumočí Kuffovy názory režisér.
Formovat, ne deformovat
Společně s domy buduje Kuffa i vztahy - učí Romy pravidlům a učí je jim rozumět. Oboje přes víru, která pomáhá i jemu. Domky v řadovce, kterou v osadě postaví, mají všechny nad dveřmi úryvek ze zdrávasu. Nezamýšlený motiv toho, co Romům farář vštěpuje - držte se sebe navzájem a držte se víry. „Určitě to ale není tak, že by Romům vnucoval svoji víru a oni by potom pod tímto vlivem spoléhali pouze na nebesa,“ odmítá Kaboš, že za příklonem obyvatel osady k církvi by byla vypočítavost.
Všechny moje děti
Přesto - farářova cesta pomoci je lemována zklamáním. Nenechává se jím ale odradit. „Kdybych jim nevěřil, že se stanou lepšími, tak bych tam nešel. Nemám jistotu, mám naději. Ani v nemocnici se nevyléčí všichni,“ říká v dokumentu. Důležité je podle něho začít něco aktivně dělat, byť po malých krůčcích. „Drezura má lepší výsledky. Ale když chceš své děti formovat, ne deformovat, musíš s nimi pracovat,“ snaží se jim jít příkladem, který ve svém okolí nemají.
Startovní čára dětí z osad je s handicapem, který se jich drží i po nástupu do školy. Některé poprvé tam vidí splachovací záchod… Jejich oddělenost od ostatních, do níž je tlačí majoritní společnost, je ale do jisté míry pochopitelná, připustili tvůrci v diskusi po projekci. I ona se musí chránit. „Nejsem příznivec filmů, které ukazují Romy jako anděly, a stejně tak nejsem příznivec filmů, které čerpají z černých kronik nebo bulváru,“ upozorňuje Kaboš, že se těchto dvou hraničních poloh chtěl vyvarovat. Nelze černobíle hrát na dobré a špatné.
„Třetí země“
Jeho úmyslem bylo zůstat pozorovatelem. „Nesnažili jsme se vstupovat do situací ani je ovlivňovat. Čas jsme využili k tomu, abychom s těmi lidmi srostli tak, že přestanou vnímat kameru. Jediný náš vklad byl, že jsme dětem koupili zimní boty, aby neběhaly po sněhu naboso,“ přiznává ale, že v některé momenty nešlo zůstat stranou.
Ladislav Kaboš: V romských osadách jsou lidé jako my (zdroj: ČT24)
Jeho dokument má podnítit diskusi o formě pomoci potřebným a o tom, jestli se jí dostává stejně dostatečně i nám bližším „třetím zemím“ jako těm rozvojovým. Na druhou stranu lidé žijící v civilizačním standardu se podle režiséra mají od Romů i čemu přiučit: „Pro ně věci nemají takový význam jako pro nás, větší význam mají lidské bytosti. Stále ještě mají radost ze života. A nemusí mít ani stůl.“ To je opět otázka současných hodnot, hledáním odpovědi na ni je koneckonců celý dokument.
Všechny moje děti se po vstupu do slovenských kin staly nejúspěšnějším dokumentem slovenské kinematografie. Za první dva týdny je vidělo na osm tisíc diváků. Do české distribuce vstoupí 13. března a filmové projekce bude provázat také výstava velkoformátových fotografií kameramana Michaela Kaboše. Jedna z nich je i na mírně citově útočném plakátu k filmu.