Píše o rockové a populární hudbě málem tak dlouho, jak dlouho ona sama existuje. Hudební kritik a publicista Jiří Černý nyní vydává sebrané spisy pod názvem „…na bílém“. Svérázná encyklopedie hudby zahrnuje i společenské okolnosti, za kterých recenze, komentáře nebo profily vznikaly. Zatím vyšly dva díly, další tři mají následovat.
Jiří Černý (*1936) byl přímým účastníkem toho, jak se měnila tvář naší hudební scény. Jeho recenze a rozhovory mapovaly zásadní momenty vývoje pop music a rocku druhé poloviny dvacátého století. Začínal ovšem texty o opeře a klasické hudbě. První článek o popu napsal o Pavlíně Filipovské do Mladého světa roku 1961. O tři roky později už vysílá v rozhlase první tuzemskou hitparádu Houpačka. „Hlavně tam posílali své nahrávky amatéři, to byla nesmírně krásná práce. Tohle bavilo vůbec nejvíc,“ vypráví Černý.
- Díky Houpačce, kterou uváděl se svou ženou Miroslavou, objevil třeba Karla Kryla, Petra Nováka, sourozence Ulrychovi nebo Miroslava Palečka a Michaela Janíka. Poslední Houpačka se vysílala 30. března 1969, kdy vyhrála písnička „Běž domů, Ivane“. Rozhlas žádal, aby byla píseň vyřazena, což ovšem Černí odmítli.
Za normalizace Černý pracoval mimo jiné jako korektor nebo v Lidové škole umění. Stále psal články o rocku a popu, které nabízel do různých časopisů. Po celém Československu pořádal své Antidiskotéky, na kterých často pouštěl nahrávky zakázaných nebo nedostupných muzikantů. „Měl jsem spoustu znamenitých přátel v exilu. Když jsem potřeboval desky s Elvisem Presleym, Josef Škvorecký jich poslal osm naráz.“
V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a dokonce moderoval některé demonstrace. V devadesátých letech pak stál u zrodu časopisu Rock & Pop. Psal články do Lidových nebo Hospodářských novin. Stále pořádá poslechové pořady a na Českém rozhlase uvádí pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře.
Sebrané spisy připravilo nakladatelství Galén. První svazek zachycuje texty z let 1956 až 1969, druhý pak shrnuje práce ze sedmdesátých let.
