Praha – Ve svém novém komiksu Ztracené dívky se Alan Moore a kreslířka Melinda Gebbieová pohybují na hranici umění a pornografie. Originálním způsobem zpracovávají nejslavnější díla dětské anglické literatury – Alenku v říši divů, Petra Pana a Čaroděje ze země Oz. „Alan Moore si v téhle knížce předsevzal vytvořit pornografii – nebo erotiku -, která vás bude bavit a za kterou se nebudete stydět,“ uvedl ke knize její překladatel do češtiny Viktor Janiš.
Autorka grafické stránky Melinda Gebbiová nakreslila některé kapitoly ve stylu Aubreyho Beardsleyho, Egona Schieleho či Alfonse Muchy. Moorův komiks představuje postmoderní bludiště naplněné četnými literárními odkazy. „Komiksům nasadil laťku, která tu předtím nebyla. Když si vzal na paškál superhrdiny, udělal to způsobem, který dekonstruoval celý superhrdinský žánr, jako tomu bylo v případě Strážců,“ vysvětluje Janiš.
Pohádkové světy jako obraz sexuálních traumat
Tři „ztracené dívky“ – Dorotka z Čaroděje ze země Oz, Wendy z Petra Pana a Alenka z Alenky v říši divů – se těsně před vypuknutím první světové války setkávají v zapadlém švýcarském hotelu. Jejich osudy spojuje cesta do fantaskních zemí, kterou čítanky světové literatury interpretují jako akt iniciace a dospívání. Alan Moore to však vidí jinak. Pohádkové světy jsou podle něho obrazem traumat spojených se sexuálním zráním. Pád Alenky do králičí nory je vykládán jako obraz zneužití v dětství. Tornádo, které unese Dorotku, jako neuvěřitelný zmatek dívky, jež se začne měnit v ženu.
Pornografie, nebo umění?
Ztracené dívky vzbuzují otázku, kde končí umění a začíná pornografie. „Zásadní rozdíl mezi uměním a pornografií je v tom, že pornografie slouží k procvičování praktičnosti, kdežto umění nás naopak od praktického života oddaluje, abychom ho ale mohli reflektovat,“ domnívá se Vlastimil Zuska, estetik z Univerzity Karlovy. Podle výtvarníka Milana Knížáka mluvíme o pornografii, a ne o umění tehdy, pokud není použita jako prostředek k vyjádření určitého pocitu.
„Ta stratifikace je v podstatě sociální,“ uvádí svůj názor Janiš, „pokud jsme dostatečně bohatí, kupujeme si erotiku, zatímco masy si kupují porno.“ Moore se snažil originálním způsobem propojit pornografii a umění ve zcela nový žánr, kde se mísí vysoké a nízké, akademické a populární.
„Jedním z důvodů, proč jsme ztracené dívky udělali, byla snaha vytvořit pornografii umělecky a literárně tak náročnou, že vás to zbaví potřeby stydět se při jejím čtení,“ prohlásil Moore. V řadě zemí byl za Ztracené dívky nařčen z dětské pornografie. Svůj literární svět ale brání slovy: Fikce a fakta – rozlišovat mezi nimi nedokážou jen šílenci a soudci.
ROZHOVOR S VIKTOREM JANIŠEM
Je to umění, nebo je to pornografie?
Je to umění a je to pornografie. Mezi tím nemusí být žádný velký rozdíl. Alan Moore k tomu sám říká, že pornografie ve své vizuální podobě, tedy ve filmu, je zatížena velkou emocionální zátěží. Představujete si tu nebohou dívku, která tam předvádí ty prostocviky, a říkáte si, že je to vlastně smutné, že její rodiče asi nechtěli, aby takhle vystupovala, a jí to samotnou asi moc nebaví. Navíc se stydíte. Alan Moore si v téhle knížce předsevzal vytvořit pornografii – nebo erotiku –, která vás může bavit a za kterou se nemusíte stydět.
Myslím, že Vás to překládání mohlo bavit, minimálně obrazová stránka, mimochodem velmi vkusná, dobu překládání asi zpříjemňovala…
Melinda Gebbieová, která se postarala o výtvarnou stránku, dokonce říkala, že to je taková pornografie, kterou mohou bez obav konzumovat ženy. Mě samotného překládání velmi bavilo. Kromě toho, že je ten komiks velmi vkusně udělaný, je to také intelektuální rébus, protože Alan Moore pracuje s třemi základními knížkami anglické dětské literatury a musel jsem rozluštit spoustu literárních narážek.
Celý rozhovor – viz video
