Z většiny jeho povídek je cítit klid a pohoda, čtenářům přinášel něco pozitivního a zároveň uklidňujícího. Zážitky z dětství bravurně popsal v knížkách Smrt krásných srnců (1971) nebo Jak jsem potkal ryby (1974), která vyšla až po jeho smrti. Na motivy jeho povídek vznikly později i dva úspěšné filmy Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců.
Ota Pavel byl nejmladším ze tří synů Lea a Hermíny Popperových, válečná léta prožil jen s matkou, koncentrační tábor je naštěstí minul a jako zázrakem se z něj po válce vrátil i otec s oběma bratry. Po válce dělal „všechno možné“, jak říkal, a také se v roce 1956 oženil, vyženil dva kluky a radoval se i z vlastního syna Jiřího.
Na Otu Pavla vzpomíná jeho syn Jan
Spisovatel bohužel trpěl vážnou maniodepresivní psychózou. Všechny další povídky vytvořil mezi 16 pobyty na psychiatrické klinice. Z toho posledního se ale již nevrátil, když ho ve dvaačtyřiceti letech zradilo srdce.
