Praha – „Svoboda je důležitá, ale tlak byl také důležitý. Vždycky se lépe tvoří proti něčemu,“ domnívá se sochař Olbram Zoubek, jehož život i tvorbu ovlivnily dějinné události téměř celého dvacátého století. Zoubkovy sochy – jejichž vratkost vyjadřuje mou stálou pochybnost, upozorňuje výtvarník – zdobí veřejná prostranství, interiéry úřadů či soukromé sbírky, Zoubek je žádaným sochařem a zakázky do jeho ateliéru stále přicházejí. „Nemám víc přání, než která mi svět splňuje, takže jsem spokojený,“ říká pětaosmdesátiletý umělec, který v roce 1969 odlil posmrtnou masku Jana Palacha.
Olbram Zoubek: Není to tak hrozné, jak to vypadá
„Není to tak hrozné, jak to vypadá,“ zní Zoubkovo životní motto. Odlití Palachovy posmrtné masky a vytvoření reliéfu na jeho náhrobek (Zoubek vytvořil náhrobek i druhé oběti sebeupálení Janu Zajícovi) nenechal komunistický režim samozřejmě bez povšimnutí. Na počátku 70. let umělci zakázal vystavovat, sochař poté pracoval jako restaurátor v Litomyšli.
"Svoboda je důležitá, svoboda projevu, kdy můžeme říkat, co chceme, i kritizovat, co chceme, ale tlak byl také důležitý. Když je snesitelný, ne úplně zdrcující. Pro něco se dělá těžko, proti něčemu snadněji,„ upozornil Zoubek při rozhovoru v pořadu Hyde Park na ČT24. Každá doba podle něho vytváří před lidmi mříž – “komunistickou se dalo trochu prolézt,„ dodal sochař k tématu tvorby, “ta kapitalistická, finanční, je mnohem důslednější."
Hyde Park ČT24 (zdroj: ČT24)
„Říkal jsem si, že musím něco udělat“
Po revoluci se Zoubek vrátil do města, kde se narodil – do Prahy. „V roce 1989 jsem byl naivní jako celý život,“ vzpomíná. „Myslel jsem si, že když se změní režim, změní se národ, ale k celkovému polepšení nedošlo, lidé zůstali samozřejmě stejní. Představa, že když padne režim, padnou i špatnosti, byla falešná.“ Semknutí a jednotu cítil v lidech po smrti Jana Palacha. Jeho tragická oběť všechno „prozářila“. I proto nebylo těžké získat přístup k Palachovu tělu, a dokonce i policejní výslechy byly zpočátku korektní, tvrdí Zoubek.
Palachův čin byl pro něho šokem. „Říkal jsem si, že musím něco udělat. Napadlo mě, že bych mohl poskytnout službu, kterou umím. Kontaktoval jsem svého kamaráda Vladimíra Matějíčka, který pracoval na popáleninách. Umožnil mi vstup do pitevny soudního lékařství. Formu jsem sňal dvakrát za sebou, abych si byl jistý, že se povede. Pak jsme odešli do ateliéru, kde jsem z jedné formy udělal pozitiv, umístil ho na černou destičku a odnesl k Národnímu muzeu, kde studenti drželi hladovku za Jana Palacha. Setkal jsem se tam nejspíš i s Janem Zajícem, který byl mezi těmi mladými lidmi, ale nevěděl jsem, že to je on,“ vypráví Zoubek o pohnutých okamžicích konce pražského jara.
Knížáka a Černého si jako umělců nevážím, ale…
Kromě Palachovy posmrtné masky je patrně nejznámějším Zoubkovým dílem pomník obětem komunismu na pražském Újezdě. Dílo, na němž se s ním podíleli také architekti Zdeněk Hölzl a Jan Kerel, vzbudilo rozporuplné reakce veřejnosti a mimo jiné proti němu organizoval protesty Milan Knížák se studenty Akademie výtvarného umění.
„Milana Knížáka jako výtvarníka si bohužel nevážím, ale jako manažera, jako rektora ho hodnotím kladně,“ podotknul Zoubek k této kontroverzní osobnosti současné výtvarné scény, která leckomu hýbe žlučí. Včetně provokativního umělce Davida Černého, mimo jiné autora mezinárodního šprýmu Entropy.
Zoubkův přístup k současnému umění by se dal označit za tolerantní – uznává svobodu umělce na názor, přestože s ním třeba nesouhlasí. "Starší umělci vždycky haní ty mladší, tomu se velmi bráním. Davida Černého jako umělce si nevážím, jeho dílo bych si do bytu nedal. Líbil se mi ale třeba jeho trabant (plastika trabantu na nohách, symbolizující hromadný exodus východních Němců v roce 1989, stojí nyní na zahradě německého velvyslanectví v Praze, pozn. red.) nebo růžový tank (v roce 1991 Černý přetřel na růžovo tank č. 23, který byl umístěn na pražském Smíchově jako památník osvobození hlavního města Rudou armádou; po uvedení do původního stavu tank opět na růžovo přetřela skupina poslanců; v současnosti je tank – defitinitně růžový – vystaven ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech; pozn. red.), ale to není výtvarné dílo, to je nápad, akce, což je ovšem také důležité," vrací se ještě k Davidu Černému jako k příkladu současného umění Zoubek.
"Dělám sochy…
… letící, padající, vznášející se, beztížné. Asi proto, že nejsem zakotvený. Možná lidé, kteří mají pevný filozofický nebo náboženský základ, by to cítili jinak, já ale o všem pochybuji. Vratkost mých soch ukazuje vratkost moji a mých myšlenek." /Olbram Zoubek/
Chobotnici bych postavil, i když se mi nelíbí
„Některé současné umění pracuje s neuměleckými prostředky. Opře se prkno o zeď a vydává se to za umění. Ovšem některé konceptuální přístupy jsou zajímavé a všechno smést ze stolu, že je to blbost, to si netroufám,“ shrnuje sochař. Podobně přistupuje k dalšímu projektu z poslední doby, který vzbudil stejnou měrou nadšení i odpor – návrhu Jana Kaplického na budovu Národní knihovny na Letné.
„Nelíbila se mi, přesto jsem pro to, aby se postavila,“ říká k tzv. chobotnici Zoubek, protože svobodu názoru umělce nadřazuje nad jeho obsah. „Aby se třeba za padesát let mohlo posoudit, jestli to bylo ono, nebo ne. Když se stavěla Eiffelovka, tak byla kulturní veřejnost taky proti tomu, a kdyby se dneska měla bourat, zas by byla proti,“ dodává.
GALERIE
Olbram Zoubek / Pamětní deska Jana Palacha