Je to báječné, když některé umělecké dílo nebo jeho autor nebo obě věci dohromady dokážou ještě před oficiální premiérou vyvolat takovou vlnu zájmu a diskuzí. A je opravdu jedno, zda jde o názory kladné či záporné. Havlovo Odcházení jak při divadelním uvedení, tak nyní ve své filmové podobě takovou pozornost vyvolává, lze jen doufat, že mu dlouho vydrží. Je potěšitelné sledovat, jak Václav Havel stále svým nenápadným způsobem provokuje společnost, i když z výsluní ostře sledované persony dávno odešel. Dívat se na svět Havlovýma očima není jednoduché, ani když nám to sám zprostředkuje uměleckým dílem. V každém případě však stojí za to alespoň trochu nahlédnout a nechat se pobavit i poučit, neboť obě tyto důležité složky jeho dílo nabízí.
Divadlo, nebo film
Řekla bych, že je to jedno. Existuje dost divadelních kusů, které byly s větším či menším úspěchem převedeny na filmová plátna a naopak, zvláště v poslední době, úspěšný film nachází další svou tvář v divadelním provedení. Důležité je, jestli ta či ona verze zaujme. Havlovo Odcházení to nemělo lehké ani na divadle, kam by ho někteří filmoví kritici rádi uklidili. Jsem přesvědčena, že rozporuplné reakce nevznikly díky tomu, že byl dramatický text zfilmován. Koneckonců, žádná zfilmovaná divadelní hra svou divadelnost nikdy neztratila a případnému úspěchu to nebránilo. Rozporuplnost hodnocení Havlova díla vyvolává především jeho náročnost, poměrně složité struktura a v neposlední řadě i obecné souvislosti vztahující se především k osobě autora samotného.
Především je Odcházení intelektuální záležitost, která předpokládá poučeného a vzdělaného diváka. Byť se jedná o komedii (tedy spíše grotesku) rozhodně to není dílo vhodné pro široké spektrum divácké obce. Jedná se o solitérní kousek, který v dnešní době totální intelektuální devalvace většinové společnosti mohl vzniknout jen díky osobnosti a vlivu svého tvůrce. Dnes už opravdu nejsme zvyklí na to, že je nám předkládáno dílo, které si sami musíme vysvětlit, zpracovat. V době, kdy běžnou normou filmového „umění“ jsou plytké příběhy, kdy je řečeno vše a někdy i více, kdy klidně, jako běžnou záležitost, přijímáme zfilmovaná, byť technicky dokonale zvládnutá, různá monstra a kreatury, se najednou objeví vysoce stylizované umělecké dílo, se kterým si už nevíme rady, protože ho neumíme vnímat.
Havel kontra Havel
Dalším problémem, který ovlivňuje přijetí filmu, je jeho autor. Václav Havel je natolik známá osobnost, která je jak obdivována, tak zatracována, že nutně předurčuje rozporuplné reakce na cokoli, co vytvoří. Ti, kteří ho mají rádi, se zarytě budou snažit o to, aby se jim to líbilo, a ti, kteří ho rádi nemají, už předem vědí, že to bude blbé, intelektuální a k ničemu. V této souvislosti objektivní zhodnocení filmu přinese patrně až čas, kdy už bude možné od této výrazné osobnosti oddělit jeho tvorbu a posuzovat ji jen jako dílo samotné.
Zamýšlet se nad tím, zda Havel zpracoval konkrétní příběhy konkrétních osob, a podsouvat mu tím vyrovnávání si vlastních účtů mi připadá scestné. Pochopitelně, že každé dílo odráží osobní zkušenosti autora, které ovšem dobrý autor dokáže zobecnit a vytvořit z nich tzv. modelovou situaci. A v tom je Havel skutečný mistr. Odcházení přes modelové situace, pomocí groteskní stylizace, podává obraz o panoptikálním světě mocných, o to ostřejší, že autor sám byl jedním z nich. Při běhu filmu mi kdesi v paměti vytanula Havlova reakce, když se stal prezidentem Československé republiky. „Připadá mi to poněkud absurdní,“ prohlásil tehdy a jistě s nemalým pobavením a ironickým nadhledem sledoval, jak je jeho portrét ve školách vyměňován za portrét Husákův. Jak by nebyla jeho absurdní groteska o tyto zážitky obohacena. To, že dokázal vše zpracovat nadčasově, bez osobních a nízkých invektiv, jako absurdní podobenství, mu jenom slouží ke cti. A podsouvat mu jakoukoli prvoplánovost, je hloupé, i když vystihující úroveň „podsouvače“ (kdyby to bylo takhle jednoduché, tomu bychom rozuměli, ale obecně, v umělecké licenci, s tím si nevíme rady).
Složitosti struktury scénáře musí odpovídat i jeho realizace a herecké výkony. Groteska a absurdní drama nutně vyžadují stylizované herectví. Hraje se přemrštěně, v nadsázce a za pomoci herecké zkratky. To znamená, že všichni hrají jakoby v totálně ochotnickém divadle a každý jednotlivec ve svém partu vystřídá nepočítaně poloh, do kterých vklouzává rychle, střihem. Všechno je hra a všichni předstírají, třebaže se právě v tento moment zdají být upřímní, následující gesto, grimasa, pohled zdánlivou upřímnost deklasují a zesměšní. Není zde kladného hrdiny, všechno jsou to groteskní figurky v absurdním světě. Celé to balábile je zároveň směšné i dojemné, k politování i k odsudku a přesně tak se hraje, chvíli civilně a hned s totálním patosem.
Ne, divák to vskutku nebude mít lehké, není s kým se ztotožnit, lze se jen vysmát sám sobě (a to se velmi nerado dělá). Ale slovy Josefa Abrháma, který hraje ústřední postavu odcházejícího kancléře, je potřeba zdůraznit: „Je světově unikátní dostat tak stylizovaný text před kameru. Odcházení nemá srovnání, je to opravdu velký experiment. Ať už si s tím kritika a diváci dělají, co chtějí, protože kumšt je neměřitelný, líbí - nelíbí, to se nedá zvážit.“
Odcházení
Scénář a režie: Václav Havel, Kamera: Jan Malíř, Hudba: Michal Pavlíček, Kostýmní výtvarnice: Zuzana Ježková, Architekt: Ondřej Nekvasil
Hrají: Josef Abrhám, Dagmar Havlová Veškrnová, Eva Holubová, Vlasta Chramostová, Oldřich Kaiser, Jaroslav Dušek, Tatiana Vilhelmová, Jan Budař, Jiří Lábus, Jiří Macháček, Stanislav Zindulka, Barbora Seidlová, Ivana Uhlířová, Miroslav Krobot, Jiří Bartoška.
Slavnostní premiéra 22. března, v kinech od 24. 3. 2011.
