Praha - Václav Havel bývá v prvním gardu spojován zejména s českou undergroundovou scénou sedmdesátých a osmdesátých let. Kamarádil se však také s hvězdami světového rocku a sám si broukal i lidovky.
Hlavní politické aktivity Václava Havla za minulého režimu jsou těsně navázány na příběh skupiny The Plastic People of the Universe, proti níž zahájila normalizační justice tažení v roce 1976. Hudebníci se pro svou nonkonformitu stali obětí komunistické perzekuce: zpěvák Paul Wilson byl vyhoštěn, saxofonista Vratislav Brabenec a manažer kapely Ivan Magor Jirous skončili na několik měsíců ve vězení.
Z odporu nezávislých intelektuálů proti postihu později vyrostla Charta 77. Václav Havel zůstával v kontaktu s Plastiky během své prezidentské dráhy, platil za nehrajícího člena kapely a plastická hudba zazněla i na jeho soukromém pohřbu na Vinohradském hřbitově.
Havlovu blízkost rockové hudbě dosvědčuje i přátelství s frontmanem kultovní kapely The Rolling Stones Mickem Jaggerem. Jeho začátek jde přesně datovat, a to k prvnímu vystoupení Stounů v české metropoli, jež se stalo jedním ze symbolů demokratizace. Šlo o první akci svého druhu v postkomunistické Evropě. The Rolling Stones svůj koncert na Strahovském stadionu odehráli 18. srpna 1990, přihlíželo mu sto tisíc lidí a výtěžek směřoval skrze nadace Olgy Havlové jako pomoc pro zdravotně postižené děti.
Keith Richards ve své knize Život na setkání s Havlem vzpomínal následovně: „Na konci turné Steel Wheels jsme osvobodili Prahu, nebo aspoň takový to byl pocit. Hráli jsme tam krátce potom, co revoluce ukončila komunistický režim. Byli jsme rádi, že jsme byli u toho, a byl jsem také hrdý, že jsem se setkal s prezidentem Václavem Havlem.“ Když Stouni hráli v Praze v roce 2003, byl to právě Havel, kdo jejich vystoupení zahájil: „Nechť je tento koncert znamením trvalé svobody u nás, kéž by byl znamením trvalé svobody na celé planetě.“
Havel se kamarádil i s dalšími klíčovými zjevy hudební historie. Po roce 1989 pozval do republiky Franka Zappu, který tu měl působit jako vládní konzultant pro kulturu. O rok později si zahrál na koncertu k odchodu sovětské armády. „Zappa byl především muž, který formoval spolu s jinými životní cítění generace, k níž patřím,“ řekl o něm Havel.
Blízko měl k Havlovi i letos zesnulý Lou Reed. „Opravdový muž. Vůdčí osobnost, myslitel, řečník, spisovatel. Velmi odvážný. A zábavný a báječný. Je to strašná ztráta pro tento svět a rozhodně pro mě osobně. Pokusím se vybavit si každé slovo a myšlenku tohoto ohromného muže, kterého svět, jenž zešílel, potřeboval víc než kdykoli dřív. Obdivoval jsem ho víc než kohokoli jiného,“ uvedl vůdce The Velvet Underground o Havlovi.
Bono na koncertu v Česku v roce 1997 věnoval píseň Pride (In The Name Of Love) Václavu Havlovi. A když Havel organizoval koncert k dvacátému výročí pádu komunistického režimu, přijeli do Česka také Suzanne Vega nebo Joan Baez.
Již v roce 1987 stál Václav Havel u zrodu českého Woodstocku, festivalu v Trutnově tehdy rozehnaném Státní bezpečností. Po revoluci se na hudební přehlídku s přesahy do ekologie, politiky a náboženství pravidelně vracel i jako prezident a byl dokonce jmenován náčelníkem festivalu. I na Pražském hradě během jeho působení vznikly dva uznávané hudební festivaly, festival etnické muziky Respect a mezinárodní přehlídka Struny podzimu.
K politické kariéře Václava Havla patří i některé klasické skladby, především hymnus Te Deum laudamus, se kterým vstupoval do funkce prezidenta, oblíbená Óda na radost, tedy čtvrtá část Deváté symfonie od Ludwiga van Beethovena, jež se používá jako hymna EU, nebo temné Rekviem Antonína Dvořáka, které se hrálo na Havlově státním pohřbu.
Mezi havlovské skladby však můžeme zařadit i méně předvídatelné písně. Jeho oblíbenou lidovkou byla Když jsem já šel tou putimskou branou, intimní vztah měl potom k prvorepublikové písni Lavička v jasmínu, kterou mu jako dítěti zpívala matka.
