Kundera se za dílo neschoval. Tím spíš zbývá moudrost nejistoty

Praha - Patrně nejčtenější a nejslavnější ze spisovatelů českého původu Milan Kundera dnes slaví 85. narozeniny. Z komunistického lyrika se stal mistrem románu, přešel z češtiny do francouzštiny, z Brna přesídlil do Paříže. Z veřejných fór se stáhl do ústraní a chtěl mluvit jen prostřednictvím svých děl. To se mu ale zcela nikdy nepovedlo.

V eseji Zneuznávané dědictví Cervantesovo, který Kundera sám přepsal do češtiny, vyložil, o co mu především jde: „Pochopit spolu se Cervantesem svět jako mnohoznačnost, čelit místo jedné absolutní pravdě celé soustavě relativních, navzájem si protiřečících pravd (pravd vtělených do imaginárních 'já' nazývaných postavami), mít tedy jako jedinou jistotu moudrost nejistoty.“ Sám své dílo postavil do prostoru evropského románu, aby svou fabulací i reflexí navázal na Rabelaise, Cervantese, Sterna a další.

Evropa proti kýči

„Velká Kunderova teze je, že pravda, která neví o opačné pravdě, je kýčem. Není to dogma, je to kýč. Myslím, že ta kritika kýče a obrana Evropy jako půdy, která bojuje proti kýči, proti lyrickému vzplanutí, která je realistická ve smyslu velkých románů 19. a 20. století, toto je Kunderovo dědictví,“ uvažuje filozof a Kunderův žák Václav Bělohradský.

„Kundera je autor antiromantický, někdy se říká ironický nebo cynický,“ doplňuje literární teoretik Jakub Češka. Kundera ve svých dílech rozvíjí témata nejistoty osobního života i politiky, vykořenění jedince, relativizace a manipulace, je mistrem románové kompozice, kterou promyšleně rozvrstvuje a dělí. Sám říká, že skepse proměňuje svět v otázky, a proto je právě skepse nejplodnějším stavem. Ne vždy byl však skeptickým autorem.

Česká televize uvede k výročí snímek Antonína Kachlíka Já truchlivý bůh podle povídky ze sbírky Směšné lásky. Dívejte se dnes od 21:45 na ČT2 (více zde). Povídky z této knihy si můžete také poslechnout na stránkách ČRo Vltava až do 15. dubna, povídku Zlaté jablko věčné touhy načetl sám Kundera.  

Uznání viny 

„Někteří lidé se tváří, že to tak nějak vlastně nebylo, chybí fenomén uznání viny a toho 'promiňte, promiňte, promiňte'. Proto mám distanc vůči Milanu Kunderovi s jeho strukturalistickým způsobem sebevýkladu, podle kterého jsou jen texty a 'já jako spisovatel nejsem, mě si nevšímejte, jako osobnost neexistuji'. A jako by Kunderovo dílo z 50. let skutečně neexistovalo. Jeho Poslední máj o Fučíkovi a všechny tyhle věci,“ kritizuje Kunderu literární historik Martin C. Putna v pořadu Historie.cs (celý pořad zde).

Milan Kundera
Zdroj: ČT24/ČTK/Gallimard

Kundera debutoval sbírkou Člověk, zahrada širá (1953), ze které citovala i „čítanka českého stalinismu v řeči vázané“ Podivuhodní kouzelníci. Proti kritikům má však Kundera i své zastánce. „Jakkoli třeba chybí občanské vyznání Milana Kundery, které podle mého názoru není povinností, tak jsou tady jeho romány. Prosím pěkně, třeba jeho román Život je jinde je takové účtování s komunismem a s básníky, kteří propadli komunismu, že to nemá srovnání nejen v české literatuře,“ oponoval v Historii.cs Kunderův přítel, dramatik Milan Uhde.

Kritici připomínají i známou kauzu z roku 2008, kdy týdeník Respekt zveřejnil článek historika Adama Hradilka o udání agenta chodce Miroslava Dvořáčka, jehož se měl Kundera údajně dopustit v roce 1950. Spisovatel rozhodně popřel, že by kohokoli udal, a po Respektu požadoval omluvu, týdeník mu ale nevyhověl a Kundera později upustil od žaloby časopisu. Později odsoudilo 11 světově známých spisovatelů „očerňovací kampaň“, která byla podle nich proti Kunderovi vedena, mezi jinými Salman Rushdie či Philip Roth.

Opus číslo jedna

Milan Kundera se narodil prvního dubna 1929 v Brně. Po svém básnickém debutu vydal ještě sbírku Monology (1957). Za drama Majitelé klíčů získal v roce 1964 Státní cenu Klementa Gottwalda. Tato díla někdejší dvojnásobný člen komunistické strany (1948-1950 a 1956-1970) později zavrhl a „opusem číslo jedna“ po vzoru hudebních skladeb stanovil román Žert, který vydal na jaře 1967. Dílo, které se Zbabělci Josefa Škvoreckého nebo Sekyrou Ludvíka Vaculíka patří ke klíčovým spisům české poválečné literatury, bylo přivítáno jako „mimořádně zdařilá kritika období kultu osobnosti“. Z Kundery se stala slavná veřejná osobnost, známé je jeho vystoupení na odbojném spisovatelském sjezdu v roce 1967 nebo polemika o okupaci s Václavem Havlem roku 1968.

Milan Kundera na sjezdu Svazu československých spisovatelů, 1967
Zdroj: ČTK/Dezort Jovan

Následovala sbírka povídek Směšné lásky, která vznikla postupně coby soubor tří knih: Směšné lásky (1963), Druhý sešit směšných lásek (1965) a Třetí sešit směšných lásek (1968). Po roce 1970 ztratil Kundera zaměstnání a žil z honorářů za cizojazyčná vydání svých knih, roku 1974 pak odjel do Francie, kde již zůstal. Po vydání Knihy smíchu a zapomnění (1979), ve které je Gustáv Husák zván „prezidentem zapomnění“ a Karel Gott „idiotem hudby“, byl zbaven čs. občanství, francouzské získal o dva roky později.

Knihy Milana Kundery
Zdroj: ČT24

Dále píše Život je jinde (1973), Valčík na rozloučenou (1976) a především mistrné romány Nesnesitelná lehkost bytí (1984) a Nesmrtelnost (1990). Ta je posledním česky psaným románem. Důraz autora na kvalitu překladů neumožnil do češtiny převést další čtyři francouzsky psané romány La Lenteur (Pomalost, 1993), L'Identité (Totožnost, 1998), L'Ignorance (Neznalost, 2000) a poslední La Fête de l'insignifiance (Slavnost bezvýznamnosti), který vyšel vloni italsky, francouzsky má vyjít letos v dubnu.

„Pro něho je velmi důležitá přesnost, jeho knihy mají filozofické pozadí a záleží v podstatě na každém slově. Vím, že i s překladateli do ostatních světových jazyků řeší každé slovo. Kdyby měl revidovat překlad svých textů do češtiny, tak by to byla pro něho stejná práce, jako si to přeložit sám. A na to bohužel nemá čas,“ říká literární kritik Miroslav Balaštík.

Ten druhý Kundera

„Většina lidí zná Milana Kunderu jako romanopisce, ale nezná toho druhého Kunderu, který je čtenářem románů a který přemýšlí o umění románu. A tato esejistická stránka Kunderovy tvorby je velice zajímavá o originální,“ připomíná politolog a historik Jacques Rupnik. Jde o sbírky esejů L’Art du roman (Umění románu, 1986), Les Testaments trahis (Zrazené závěti, 1992) nebo Le Rideau (Opona, 2005), ve kterých analyzuje hrdiny slavných románů, klade si otázky existenciální i estetické, zabývá se hudbou i výtvarným uměním.

Milan Kundera, 2009
Zdroj: Vlachos Remy/ČTK

Bratranec básníka a překladatele Ludvíka Kundery pochází z rodiny muzikologa a rektora JAMU Ludvíka Kundery. V mládí se věnoval hudbě, pak studoval v Praze, nejdříve filozofii, poté scenáristiku na FAMU, na níž později přednášel světovou literaturu. Je nositelem řady prestižních ocenění, bývá pravidelně zmiňován coby kandidát na Nobelovu cenu. Po roce 1989 navštívil Česko, stále ale žije s manželkou Věrou v Paříži.

Vydáno pod