Spitfire Company, soubor experimentálního, fyzického a tanečního divadla, který na české scéně působí už řadu let, 9. června v programu festivalu Tanec Praha poprvé uvedla svou novou inscenaci Animal Exitus. Velmi tělesné dílo kombinuje expresivní pohyb, originální hudbu a netradičně pojatý mluvený text.
Premiéra vznikla v koprodukci Tance Praha, drážďanského divadla Hellerau a bruselského divadla Les Brigittines, v nichž měli „Spitfiři“ rezidenční pobyty. Do tvaru, který se představil v divadle Ponec, se tedy inscenace dostala po měsících zkoušení a úprav. Režijně je pod ní podepsán Petr Boháč a celým tvůrčím procesem s ním prošly dvě performerky – Miřenka Čechová a Bára Látalová.
Před začátkem dostanou všichni v hledišti k zapůjčení sluchátka a k nim krátkou instruktáž. Možné je volit mezi dvěma kanály, na jednom z nich hraje hudba Davida Kollára, která představení doprovází, na druhém čte mužský hlas esej, kterou napsal Boháč. Hlavní inspirací pro ni i pro představení jako takové byl výzkum americké psycholožky Elisabeth Kübler-Rossové ze šedesátých let dvacátého století. Popisuje pět oddělených fází procesu, během nějž se lidé vyrovnávají se smutkem a tragédií, a to jak v případě diagnózy smrtelného onemocnění, tak v případě ztráty někoho blízkého nebo vlastně i jakékoliv jiné závažné životní ztráty.
Čím člověk, který je vystaven traumatu, prochází a jaká linie tedy tvoří podstatu inscenace? Nejprve je to popírání a šok – dotyčný se brání a nechce se smířit se situací, která nastala. Ve chvíli, kdy zjistí, že daný stav stále dokola popírat nemůže, přichází hněv a agrese. Následuje fáze smlouvání, která je plná naděje, že smrt lze oddálit či odložit, a tu pak zákonitě střídá deprese – období při kterém si dotyčný projde tím nejhlubším smutkem. Závěrečným stádiem je pomyslné smíření a nezbytné vyrovnání se s mezní situací.
Dominantou jeviště je jakýsi veliký průhledný box se živým stromem uprostřed. Performerky jsou v této skleněné potemnělé krychli zavřené jako zvířátka v teráriu. Pozorujeme dvě zářivě bílá, téměř obnažená těla žen, jež jsou vydány všanc dění, napospas osudu, který nelze nikterak zvrátit. Musí si chtě nechtě projít jednotlivými fázemi stejně jako každý, kdo je vystaven nějaké zásadní traumatizující životní události, ať už z úst lékaře slyší konečnou diagnózu a tragédie se týká přímo jeho, nebo kohokoliv z jeho blízkých.
Traumata v kostce: smrt i narození
Byť pohyb nevyjadřuje polopatě slova eseje, dění v té krabici souzní s tím, co slyšíme ve sluchátkách. Tanec z textu a jeho významu vychází a autor zkoumá reakce, které v lidském těle vyvolávají jednotlivé fáze procesu. Na diváky po celých pětapadesát minut bezprostředně a z velmi důvěrné blízkosti útočí naléhavost a bezvýchodnost situace. Nerovný boj člověka se sebou samým a tíživá existenciální úzkost soustavně jitří emoce a budí chvílemi až hrůzu. Mezi hluboké rány v lidském životě patří dle Petra Boháče nejen smrt, ale i narození, které vnímá jako jakési vyhoštění z jednoty. I tomu se tedy krátce věnuje a na jednu stěnu krychle v začátku i závěru promítá ultrazvukové záběry ještě nenarozeného dítěte v matčině lůně.
Animal Exitus je dílo, které je divácky velmi náročné a vyžaduje po obecenstvu určitou míru připravenosti a poučenosti. Jeho návštěvník by měl být rozhodně otevřený experimentálnějšímu divadlu. Hodinový vodopád myšlenkově bohatých obrazů doprovázených slovy je obtížný na vnímání, závažné téma však ve své podstatě rezonuje s každým. Tahle nekonvenční inscenace nabízí velmi autentický zážitek.
Reprízy zařadil festival Tanec Praha do programu plzeňské (11. 6.) a jihlavské (13. 6.) části. Spitfire Company chce také skleněnou kostku přenést z jeviště do veřejného prostoru a postupně vtáhnout do jejích útrob i diváky.
