Narození, dětství, puberta, dospívání, dospělost. Tohle je klíčové období, kdy člověk dozrává do své podoby a stává se tím, kým posléze je. Ale dá se tenhle mix chaotické aktivity, nejisté svobody a počínající odpovědnosti, kdy se čas Chlapectví naplnil a život jde dál, vůbec nafilmovat? V zásadě ano, ale pouze za předpokladu, že tomu tak jako kreativní Texasan Richard Linklater věnujete dvanáct let a dohodnete se s partou herců, kterým nebude vadit, že diváci uvidí, jak stárnou, že do toho půjdou celou tu dobu trpělivě a s chutí s vámi.
No a právě tohle se stalo a kinematografie zaznamenala unikátní okamžik, kdy byla časosběrná technika z dokumentárního filmu transplantována jako dominantní metoda do hraného filmového spektáklu, jehož (ne)obyčejná autentičnost vás pohltí a dostane. Pod scénářem je podepsán již zmiňovaný Richard Linklater (Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí), neboť tenhle opus je nepochybně jeho osobní srdcovka, a tak si do toho nenechal od nikoho kecat, napsal si, co chce odrežírovat, a posléze natočil jako vskutku autorský film.
Ale vy se jen těžko budete zbavovat pocitu, že skutečným autorem je vlastně takový normální, všední život (který sami důvěrně znáte, neboť ho podobně prožíváte), s nímž se tu více či méně úspěšně potýká šestiletý kluk Mason, odnaproti z vaší ulice, se kterým užasle absolvujete dvanáct rozevlátých chlapeckých let hledání a objevování, ztrát a nálezů.
Existencialismus a film…
… k sobě nemají daleko. A Linklaterovo Chlapectví, jež je komponováno jako existenciální rodinné drama, to jenom výmluvně potvrzuje. S jistou (značnou) nadsázkou lze říci, že existenciální kontext volně a svobodně proniká všemi filmovými žánry, a tak ho lze vystopovat v Americké kráse stejně jako v Matrixu nebo Sedmé pečeti či třeba Bezstarostné jízdě. Jsou jenom filmové opusy, kde je tento prvek očividný, přiznaný a dominantní tak jako v Malickově Stromu života, a potom snímky, kde si spíše jen tiše přede pod často bouřlivým povrchem, což platí pro tak různé formáty, jako je třeba Blade Runner, Harold a Maude, Solaris anebo Grand Canyon. Ostatně nic překvapivého, protože (řekněte sami) nejsou snad téměř všechny filmy o životě, lásce a smrti?
Režisér a scenárista Richard Linklater si vysloužil pověst originálního filmaře, který své spektákly rád buduje na půdorysu jednoho dne. Jenomže tentokrát je všechno hodně jinak. Svého obyčejného hrdinu Masona se totiž rozhodl kontinuálně sledovat celých dvanáct let (mezi jeho šestým a osmnáctým rokem). Unikátní na jeho přístupu je fakt, že nešel standardní cestou, kdy se scénář takovéhle ságy překlopí za pár desítek natáčecích dnů na filmové plátno a do hlavní role se postupně obsadí různě staří herci. Když tento svůj svérázný a mantinely bořící projekt v roce 2002 odstartoval, rozvrhl si ho na oněch dvanáct inkriminovaných chlapeckých let a vsadil na loajalitu a výdrž svých herců, kteří by všechno mohli poslat do kopru, kdyby se rozhodli ho opustit. To se naštěstí pro nás (vděčné filmové diváky, kteří oceňují každý nevšední kinematografický zážitek) nestalo a on se s nimi každý rok sešel na pár dnů, a mohl tak pokaždé natočit další část Masonova fiktivně odžitého života.
A my můžeme sledovat, jak šestiletý kluk Ellar Coltrane v autentické časové rovině dospěl v mladého muže, ségra se prodychtila na univerzitu a rozvedení rodiče (Patricia Arquetteová a Ethan Hawke) stárnou. Občas se někteří sejdou, rozjedou nebo přestěhují do Hustonu, melancholicky postojí nad krabicemi s tím, co si už nemohou vzít, ale nechtějí to vyhodit, vyjedou s tátou kempovat, učí se vycházet s novými máminými partnery, smiřují se s tím, že táta má novou ženu a v mezičase přemítají, zdali kouzla a elfové skutečně existují, nebo si je lidé jen vymysleli.
A to je (skoro) všechno. Běžná rutina, standardní dospívání. A vy s údivem, překvapením a zjitřenou nostalgií zjišťujete, že to vůbec není málo.
Jak se žije chlapcům mezi šesti a osmnácti
I když sem tam něco neklape, dá se to ustát. A když dostanete k narozkám Bibli, oblek a brokovnici po dědovi a vzápětí vás okouzlí focení a také jedna slečna, může se vám tenhle život zdát krásný, štědrý a naplněný. Zdánlivě nepodstatné a banální se klidně a přehledně skládá do mozaiky a přelévá do obrazu, který se vrývá do paměti a probouzí vlastní, osobní a již dávno k ledu odložené vzpomínky. Tempo vyprávění je volné a jeho protagonisté ve svých proměnách uvěřitelní, přesní a věrohodní, pohlídaní Linklaterovým úžasným scénářem a vnímavou režií.
A vy musíte obdivovat odvahu, s jakou vsadil všechno na autenticitu a všednost a také šestiletého Ellara Coltranea, s kterým se to rozhodl táhnout dvanáct let a o němž nemohl vědět, jak se lidsky a herecky vybarví (neboť kdyby ten selhal, zbortilo by se Linklaterův koncept jako domeček z karet). Ten ale svoji šanci ustál (byť jeho teenagerovská poloha je možná o něco vlažnější nežli ta čistě dětská), ale pořád je na tom o něco lépe nežli jeho sestra Sam (takto ne příliš výrazná dcera režiséra Lorelei Linklaterová). Zkušeným tandemem hereckého týmu jsou pak možná až příliš se snažící Ethan Hawke a lásku hledající i rozdávající matka Patricia Arquetteová.
Chlapectví uplynulo a život jde dál…
Tahle „pohodovka“ o dospívání a proměně, nazvaná Chlapectví, nahrazuje akci jemným vtipem a digitální triky laskavostí a přirozeností. A je jen obtížné pochopit, jak je možné, že v tomto kontextu nevadí téměř tříhodinová, volná a nikam nespěchající stopáž čehosi, co navzdory tomu, že je pojato jako mechanický záznam, na vás nakonec působí daleko spíše jako poselství, vzkazující nám, že každý život je neobyčejný a čas bytí by neměl být jen časem přežívání. Linklater se obejde bez ostrých přechodů a ekvilibristických střihů, nepřidává pro oživení nic zábavného ani dramatického a jeho zpověď (spíše než výpověď) je upřímnou chválou obyčejného, čistého a zbytečnými ornamenty nepančovaného života.
Časosběrná metoda v hraném filmu tu zřejmě poprvé ukázala své možnosti (Helena Třeštíková bude mít radost) – a my ji budeme mít určitě také, protože zažijeme něco téměř důvěrně známého, co jsme již někde viděli nebo snad sami takhle nějak (či hodně podobně) prožili. Chlapectví je cosi jako zvláštní varianta cinema verité, expandující nečekaně do hraného filmu, jakési odžité, sdílené, neokázalé a nostalgické déjà vu. Je to film oslovující a také zeširoka rozmáchlý i tlumeně komorní, malý klenot, který se nečekaně vyloupl z filmového času a prostoru, aby nám udělal radost.
BOYHOOD/CHLAPECTVÍ. USA 2014, 166 min., české titulky, od 12 let, 2D. Scénář a režie: Richard Linklater. Kamera: Lee Daniel, Shane F. Kelly. Hrají: Ellar Coltrane (Mason), Patricia Arquetteová (Olivia), Ethan Hawke (Mason sr.), Lorelei Linkleterová (Sam), Tamara Jolaineová (Tammy), Nick Krause (Charlie), Jordan Howard (Tony). V kinech od 14. srpna 2014.
