Co je to úvěr? Hod míčem. Co kreditní karta? Hod míčem. Je půjčka špatná? Hod míčem… Chcete míč? Pak stačí pětkrát správně odpovědět na otázku ze světa financí. Tak své hodiny finanční gramotnosti vede jeden z bankéřů, který dochází za dětmi do škol, Michal Pitucha. Soutěže, ankety, prostě hra – jsou podle něj tím, co dětem v hlavě uvízne a dokážou to pak uplatnit i v reálném životě. Ze dvou aktuálních průzkumů plyne, že celková finanční gramotnost Čechů se postupně zlepšuje, i když má stále nemalé rezervy.
Děti už dnes podle lektora projektu s názvem Bankéři do škol, jinak také manažera Hello bank! Michala Pituchy vědí mnohem lépe než ještě před pár lety, jakou hodnotu mají peníze a co si za ně mohou koupit. A to už i ty nejmenší. Paradoxně jim v tom pomáhají třeba různé souboje, které svádí prostřednictvím her na počítačích či telefonech, přestože to dospělí nevidí zrovna rádi. Už tam si totiž sestavují své první rozpočty.
A přestože jde o virtuální svět – pokud si v něm nemůžete koupit kvůli špatně nastavenému rozpočtu třeba nezbytnou zbraň pro svého oblíbeného hrdinu, a tomu pak hrozí záhuba – získává dítě s hrou cennou zkušenost. Tu si pak přenáší i do reálného světa – tedy že na dobrém rozpočtu opravdu záleží.
Jak vyplývá z nejnovějšího průzkumu České bankovní asociace (ČBA), domácí rozpočet Čechům potíže nečiní. Na stupnici do 10, kde měli sami sebe ohodnotit (jak moc se v dané věci orientují), mu dali číslo 8,4. S investicemi je to už ale horší. Hodnota 4,1 svědčí spíše o tom, že si zde nevěří.
Naprostá většina z nich, 89 procent, si také myslí, že jejich znalosti v oblasti financí jsou dostačující, přesto se někdy raději poradí. Kamenem úrazu je ale to, že se v doporučeních poradců a finančních odborníků následně ztrácejí a stejně tak jim dělá problém vyznat se v záplavě informací na internetu.
Ačkoliv jsou obecně Češi o něco chytřejší a své finance mají více pod kontrolou než před pár lety, jak ukázala nejnovější studie (ČBA), radikálně nepokročili, a to i přes existenci různých osvětových projektů zaměřených na finance.
„Finanční gramotnost sice bod po bodu v posledních letech stoupá, ale stále se pohybujeme v průměrných hodnotách, tedy znalostech. V posledních třech letech dochází k růstu vždy o jeden procentní bod, nyní jsme na 57 %. O výrazném zlepšení tedy mluvit nemůžeme,“ hodnotí výsledek gestorka projektů finančního vzdělávání České bankovní asociace (ČBA) Helena Brychová.
Zlepšuje se, ale je potřeba přidat
I ministerstvo financí by si představovalo výraznější zlepšení. Do vlády tak má do konce roku směřovat Národní strategie finančního vzdělávání (NSFV), která aktualizuje zhruba devět let starý dokument. „Stanovuje základní principy, jakým směrem by se mělo finanční vzdělávání v následujících letech z pohledu vlády ubírat, reaguje na nové vnější podmínky a potřeby,“ vysvětluje ministerstvo financí.
Za nejvýznamnější počin první strategie považuje ministerstvo financí to, že na základních (v roce 2013) a středních školách (v roce 2009) zavedli povinnou výuku finanční gramotnosti. Ta určuje, co přesně by měl žák na určitém stupni z této oblasti znát.
Teď nastal čas posunout se dál. Aktualizovaná verze proto podle ministerstva financí přichází především s novými skupinami lidí, na které chce stát své vzdělání v oblasti financí cílit.
„NSFV vychází z toho, že stát by se měl mimo žáky škol zaměřit i na vybrané zranitelné skupiny dospělé populace, které se neměly možnost s výukou finanční gramotnosti setkat. A dále pak na ty, kteří by finanční vzdělání měli vhledem ke své profesi sami předávat dále, tedy na pedagogy a vybrané zaměstnance veřejného sektoru,“ říká ministerstvo.
Začíná to právě u dětí
Co by se stalo, kdyby rodič nebo dítě vyhrálo tisíc korun? Dvě ze tří, stejně jako dva ze tří rodičů by vyhraných 1000 korun ušetřili. Třetí dítě, respektive třetí rodič, by je utratili. V tom panuje mezi dětmi a rodiči shoda, ukázal zase jiný průzkum. Vznikl v České spořitelně a zaměřil se na to, jak se k penězům staví právě ti nejmenší.
Shoda mezi rodiči a dětmi se už ale vytrácí v tom, za co by částku utratili. Zatímco děti by utrácely za stavebnice Lego, oblečení, počítačové hry, mobily, hračky a sladkosti, rodiče jsou daleko praktičtější. Kromě nákupu oblečení by dětem pořídili třeba boty nebo rodinný nákup či by vyrazili na výlet.
Každopádně kapesné v pravidelných intervalech dostává zhruba polovina dětí, a to nejčastěji jednou měsíčně. Neobvyklá ale není ani týdenní frekvence. V průměru si za jeden měsíc přijdou na 330 Kč a rodiče mají pocit, že to je podobná (60 %) či o něco menší částka (32 %), než dostávají vrstevníci jejich dětí, ukázal zmíněný průzkum. Peníze také děti dostávají většinou v hotovosti, na druhou stranu dětský účet má už 43 % z nich.
Češi si také rozhodně myslí, že důležité je finančně vzdělávat děti už od malička. Podle nich by se do vzdělávacího procesu měly kromě rodiny více zapojit právě školy, ale i finanční odborníci.
Jak vyplývá z průzkumu ČBA, s účastí rodiny počítá 90 procent z nich, ovšem ještě více, celých 94 %, očekává zapojení základní školy a 95 % pak školy střední. Plných 81 % zároveň míní, že by se na tom měly podílet také banky prostřednictvím svých poradců.
Na druhou stranu, jen šest procent informací se dozvídají lidé ve školách, uvedli také v průzkumu.
Projekt Bankéři do škol, který organizuje ČBA a ministerstvo financí jeho existenci vítá, se tak snaží na tuto situaci reagovat. Probíhá už šestým rokem a letos se ho účastní zhruba 150 odborníků z různých bankovních institucí. Loni se do něj zapojily téměř čtyři desítky škol napříč republikou, někde i více tříd najednou.
Probírají se tam různá témata, která s finanční gramotností souvisí, například také to, jak se bezpečně pohybovat ve světě internetu a sociálních sítí, nebo že je potřeba data chránit dostatečně silným heslem.
„Samozřejmě existují obavy, že každý odborník ze světa financí přijde do školy představovat své produkty. Naši bankéři do škol se drží striktních pravidel a koncept vyučovacích hodin je nezávislý a nekomerční. Samozřejmě se musí představit a mohou zmínit příklad ze ,své banky‘, ale to je vše, žádný nábor klientů, žádný prodej,“ vysvětluje principy Brychová z ČBA.
Nedostatek gramotnosti? Škola od školy to má jinak
Za podstatný nedostatek nastaveného systému finančního vzdělávání ve školách však Brychová považuje to, že se intenzita vzdělávání o finančních záležitostech liší, a to škola od školy.
„Sice je tato oblast zahrnuta do rámcových vzdělávacích programů, pro SŠ postupně tedy od roku 2009 a pro ZŠ od roku 2013, ale zároveň bývá většinou začleněná do hodin občanské výuky. Jsou tak školy a učitelé, kteří se tématu financí věnují opravdu pravidelně, anebo například i v rámci jiných předmětů. Ale setkáváme se i s tím, že vše je splněno během jedné výukové hodiny za pololetí, a to se děti nic moc nenaučí,“ vysvětluje Brychová.
Na posouzení, nakolik jsou děti skutečně moudřejší díky finančnímu vzdělávaní ve školách, je tak ještě brzy. „Na základních školách se finanční vzdělávání vyučuje od roku 2013 a na středních od roku 2009, tedy zatím žádní žáci neprošli kompletním ZŠ a SŠ finančním vzděláváním,“ konstatuje tiskový mluvčí ministerstva financí Michal Žurovec.
Vzdělávat by se přitom měli i samotní učitelé – právě na nich totiž záleží, jaké informace žákům předají. Konkrétní praxe jim většinou v tomto ohledu totiž logicky chybí. To potvrzuje za učitele i jeden z nich, Karel Hlaváček, který učí na ostravském Gymnáziu, ZŠ a MŠ Hello a také přednáší na vysoké škole. Zejména starším učitelům by podle něj vzdělání v tomto směru prospělo. Už třeba jen v tom, že by mohli vidět, jak finance zábavnou formou učit – protože sami se to kdysi na škole neučili.
„Ministerstvo školství dává na různé projekty peníze z evropských fondů, teď by se to mohlo zaměřit na učitele,“ míní Hlaváček. Podle něj by mělo být ministerstvo školství aktivnější. „Zatím se k tomu postavili spíše bankéři komerčních bank,“ dodává. „Národní strategie sice zmiňuje, že je třeba učitele vzdělávat, ale bude?“ táže se také manažer Pitucha.
Podle expertky na finance mBank Veroniky Kalátové by měl vzniknout kompetentní lektorský tým, který by školy vzdělával a bude hrazený ministerstvem školství nebo financí. „Je možné využít již společnosti, které tuto nabídku pro školy mají, ale dnes primárně cílenou na studenty,“ míní expertka na finance.
A jak konkrétně by to podle ní mělo vypadat? Na 1. stupni je vzdělávání v rámci občanské výchovy a matematiky dostačující. Na 2. stupni by už se měl konat jednou do roka speciální trénink.
„Na středních školách zavést finanční gramotnost ne jako volitelný předmět, ale jako povinnost, pokud se chce zapracovat na posunu finanční gramotnosti národa. Dále bych doporučila, aby učitelé finanční gramotnosti měli alespoň jednou do roka speciální přednášku na toto téma,“ vysvětluje Kalátová. A přednášky na základních a středních školách by podle ní měli absolvovat i rodiče.
Kreditní karta je dobrý sluha, ale zlý pán, upozorňuje bankéř
Ačkoliv se podle školitelů i učitelů děti ve své finanční gramotnosti stále více zdokonalují, cenná je pro ně především zpětná vazba. Děti dnes pracují s digitálními technologiemi, internetem, kupují si aplikace, jejich povědomí o světě financí je tak podle nich už často lepší, než u jejich rodičů. Díky tomu taky velmi rychle získávají představu o hodnotě peněz. Ovšem druhá věc je tyto peníze odpovědně utratit.
„Je ale paradoxně lepší, když je utratí právě nezodpovědně a pak je rodič opraví. Protože když si to zažije teď, bude to prevence do dospělosti,“ říká a dodává: „Horší varianta je, když je k tomu nikdo nevede, pak si na to přichází až ve fázi nezodpovědného zadlužování. Princip, který učím, je totiž ten, že kreditní karta není špatná. Je to dobrý sluha, ale zlý pán. Jde o to, jak si půjčíme. Pokud si půjčuju na něco, co má delší životnost než doba, za kterou to splatíme, pak to nemusí být automaticky špatné,“ vysvětluje Pitucha.
I podle pedagoga Hlaváčka je nejlepším učitelem hra, která vychází z běžných životních situací. Když se s ní pak dítě setká v reálném životě, s větší pravděpodobností se zachová správně. Jeho třída tak dostává praktické úkoly formou her, kdy má tým třeba sestavit rozpočet výletu – určí náklady, rozdělí, na co bude prostředky potřeba a kolik jich musí mít. Pak se diskutuje o tom, co by se dalo třeba udělat lépe.
„Ukazujeme si to i na modelu rozpočtu rodiny, třeba když se narodí nový člen, jak se to mění. Nebo probíráme, co je nejnutnější výdaj, co by první z rodinného rozpočtu uhradili,“ popisuje praktickou část výuky Hlaváček.
Obecně děti podle finančních expertů hospodaří s penězi více než v minulosti. „Ale bude to i tím, že jich mají více. Určitě k tomu pomáhá i internet, ve kterém jsou dnes děti zdatnější než jejich rodiče,“ říká Kalátová. Podle ní to vyplývá i z průzkumů, které říkají, že až 90 % studentů na vysokých školách má zájem při škole pracovat. „Což dokazuje, že peníze jsou pro ně důležité,“ míní.
Dále se také ukazuje, že jsou schopni si šetřit na to, po čem touží. „A tak se opravdu víc snaží, protože mají více možností než generace před nimi,“ dodává Kalátová.
Některé děti hned utratí kapesné a pak si půjčují od rodičů
Rodičům by ale každopádně vytknula, že někdy chrání své děti až přespříliš. Považuje to za velmi omezující faktor pro jejich rozvoj. „Kdyby dali rodiče dětem více pravomocí a dali jim povinnost i po finanční stránce, jako například platit si stravné či mobilní paušál, tak se naučí lépe chápat povinnosti s životními náklady. Když rodiče půjčí dětem, musí být důslední a nechat si peníze vrátit. Přesto já vnímám, že znalost dětí o penězích roste,“ uzavírá Kalátová.
Rodiče tak o svých dětech sice tvrdí, že umí hospodařit podobně (53 %) nebo o něco lépe než jejich vrstevníci (35 %) – jak ukázal průzkum ČS – a většinou také říkají, že si umí i našetřit na to, co chtějí. Na druhou stranu však přiznávají, že děti občas rozpráší kapesné hned potom, co jej dostanou, a musí si tak půjčovat od rodičů – a ne vždy jim peníze vrátí.
Občas si děti půjčují také od kamarádů či někoho jiného. A část rodičů byla také nemile překvapena účtem za útratu dětí na internetu. „Zkrátka a dobře, deklarovanou schopnost dětí hospodařit je třeba brát s rezervou,“ říká studie.
Děti nemají tak velkou finanční svobodu, jak rodiče říkají
Svobodu v nakládání s penězi vnímají děti – ve srovnání s tím, co deklarují jejich rodiče – menší, ale rozdíl není nijak velký. Navíc děti občas tuto „nesvobodu“ kompenzují tím, že se nákupem doma nepochlubí.
I děti mají pocit, že umí hospodařit dobře, ale z dat je patrné, že se s rodiči na tom shodou jen částečně. Obecně se totiž u mnoha otázek ukazuje, že porovnáme-li celková čísla za rodiče s celkovými čísly za děti, zdají se být na první pohled ve shodě. Podíváme-li se ovšem detailněji na odpovědi jednotlivých dětí a jejich rodičů, vidíme, že se jejich názory často liší. Například jen 31 % dětí, o kterých rodiče řekli, že hospodaří hůře, to tak samo vnímá. Zbytek má pocit, že je na tom stejně jako ostatní, nebo dokonce i lépe.
Podobná věc je vidět i u dětí, které dle rodičů hospodaří s penězi stejně jako ostatní – 59 % dětí s tím souhlasí, 34 % dětí má ale pocit, že hospodaří lépe než jejich spolužáci. Každopádně z průzkumu ČS také plyne, že zhruba polovina dětí považuje své kapesné za dostatečné, druhá polovina by si ho přála vyšší. „Přičemž v podstatě vůbec nezáleží na tom, jak velké kapesné dostávají,“ konstatuje studie.
U schopnosti rodičů hospodařit se pak objevuje stejný efekt jako u dětí – fandí si. Málokterý rodič nebo dítě řekne, že hospodaří hůře než ostatní, ale v hodnocení schopnosti hospodařit se shodnou jen částečně, jak ukazuje graf níže.
Například děti těch relativně málo rodičů, co horší schopnost hospodařit přiznávají, s nimi souhlasí jen ve 20 % a většinou říkají, že to umí zhruba stejně jako ostatní (63 %), nebo dokonce lépe (17 %).
„Téma finanční gramotnosti dnes již za podstatné považuje většina společnosti, záleží však, co se v něm konkrétně dělá. To, že se finanční gramotnosti věnuje školní výuka, je jen jedna věc, a samozřejmě velmi dobrá. Chybí ale systematické vzdělávání pedagogů, kteří jen těžko mohou v rámci všeobjímajícího předmětu občanské nauky pojmout vše s dostatečným rozhledem a odborností,“ uzavírá Brychová.
Dobrá zpráva ale rozhodně je, že stranou si „z výplaty“ odkládá už naprostá většina Čechů. Lidé si tak především tvoří rezervu pro případ nečekané události a nejčastěji jde o částku v rozmezí 1000–2500 korun, plyne z průzkumu ČBA.
Na druhou stranu ale Češi také přiznali, že z našetřených peněz dlouho nevyžijí – každý pátý by při výpadku příjmů vydržel na stávajícím standardu maximálně měsíc, další třetina by zvládla sotva čtvrt roku.
