Praha – Světově proslulá architektka Eva Jiřičná žije už 43 let v Londýně, přesto svůj osobitý styl vtiskla také mnoha stavbám v Praze, Brně nebo Zlíně. V rozhovoru pro Ekonomiku+ hovořila o tom, jak těžce její profesi ochromila ekonomická krize, nebo o tom, jak těžké pro ni byly první porevoluční krůčky zpět do Česka. Nešetřila ani kritikou prezidenta Václava Klause.
Eva Jiřičná své architektonické umění předvádí po celém světě. Právě nyní pracuje na projektech, které mají vyrůst v Tel Avivu, New Yorku nebo Monaku. I v Česku si už její projekty vydobyly nezastupitelné místo. Podílela se například na interiérech pražského Tančícího domu a podepsala se i pod úpravou Oranžérie Královské zahrady Pražského hradu a celou řadou dalších projektů.
Postup v kauze blobu Klausovi nikdy neodpustím, říká Jiřičná
Zatímco celý svět Jiřičné tleská, pro Čechy zůstává hlavně předsedkyní komise, která vybrala Kaplického projekt nové Národní knihovny, jenž vyvolal bouřlivou diskusi a rozpůlil českou společnost ve dví – na zaryté příznivce a odpůrce moderního projektu. Nyní už Jiřičná budoucnost stavby nevidí nijak růžově – rozhodně ne za současného prezidenta Václava Klause, kterého za jeho postup v kauze kritizuje.
„Státníci jako Václav Klaus si neuvědomují, že jejich rozhodnutí ovlivní některé věci, zabrání jim v tom, aby se uskutečnily. Například s projektem chobotnice jeho rozhodnutí změnilo rozhodnutí komise odborníků z celého světa, profesionálů, kteří se vyjádřili, že tento projekt je pro Prahu vhodný a správný. On jako neodborník může mít vkus, jaký chce, za to ho nekritizuju. Ale za to, že použije pozici síly, aby udělal rozhodnutí, které je konzervativní a které je opravdu v neprospěch tohoto státu, to mu nemůžu nikdy odpustit,“ prohlašuje Jiřičná.
Za cestou Jiřičné do Londýna nestála emigrace
Svou kariéru Jiřičná nastartovala ve Velké Británii. Na rozdíl od řady jiných ale do Londýna v době hluboké totality neemigrovala, nebo alespoň ne v pravém slova smyslu. Poté, co úspěšně dokončila studium architektury v Praze, dostala v roce 1968 povolení k odjezdu na roční stáž do Londýna. Zhruba po třech týdnech, které Jiřičná strávila v Anglii, zaplavily Československo ruské tanky. Než se Jiřičná stačila rozhodnout, co bude dělat dál, rozhodli za ni jiní.
„České vyslanectví mi napsalo, že moje výjezdní doložka je zrušena a návrat do vlasti nežádoucí. Tak začal život uprchlíka, který nebyl ani plánovaný. Bylo to finančně a vůbec – intelektuálně nebo mentálně – velice náročné, jenže když je člověk mladý, tak zvládne všechno,“ vzpomíná Jiřičná. V Londýně s ní zůstal i její – tehdy 17letý – bratr.
Jiřičné se zpět do Čech nechtělo, chtěla dát šanci kolegům
Z vyprávění Jiřičné se zdá, že celý její návrat do Čech byl spíše velkou shodou okolností než dopředu promyšleným tahem. „Já jsem původně po revoluci nechtěla v Praze pracovat, protože jsem si říkala, že moji kolegové, kteří neměli vůbec příležitost žádné práce, zatímco já v Anglii měla 22 let příležitostí cokoliv se naučit, tak se jim nebudu plést do řemesla,“ uvedla architektka.
Do Prahy ji nakonec přilákal projekt Tančícího domu. „Teprve v roce 1992 společnost v Tančícím domě udělala soutěž a pozvali nás na návrhy interiérů této budovy. Protože v té soutěži nebyli žádní Češi, zúčastnili jsme se,“ popsala Jiřičná.
Architektura v Česku a v Británii
„Co Angličané zvládají líp, je celá organizace práce, protože oni neměli komunismus, neměli německou okupaci. Tam soudní systém nebo právní systém funguje léta, je zaběhnutý. Celý systém, kterým se žádá o povolení, hlavně právní systém, je v daleko lepší formě. Člověk ví, kam se má odvolat, ví, co má dělat,“ říká Jiřičná s tím, že do Česka to nicméně dříve či později také přijde. „Nakonec ale návrh je úplně stejný tady jako tam. Tady je možná míň peněz, než máme v Anglii, ale zase je to taková výzva. Ale v podstatě práce architekta je úplně stejná,“ dodává.
Krize ukousla architektům z honorářů, projektům z kvality
I když Jiřičná za svými projekty cestuje po celém světě, přiznává, že zvlášť v současné době se musí soustředit hlavně na svou britskou kancelář. Na vině je finanční a hospodářská krize. „V Anglii krize doteď trvá a následky jsou velice hluboké. Pro architekty je méně a méně práce, a tak jsou nuceni klienty, aby zredukovali své honoráře, a teď už to dochází tak daleko, že dělají prakticky zadarmo,“ popsala situaci Jiřičná.
Nedostatek financí podle ní neprospívá ani architektuře, ani kvalitě projektů. Nejvíc na ni ale podle ní doplácí začínající architekti a studenti. „Studenti dřív pracovali na půl úvazku a u toho studovali. Teď pro ně není žádné místo, takže teď studenti nemůžou architekturu studovat a to myslím, že je největší katastrofa recese, aspoň jak to vidím z Anglie,“ podotkla. Tlak na výši honorářů podle ní sílí i v Česku.
Eva Jiřičná se narodila v roce 1939 ve Zlíně. Vystudovala architekturu na ČVUT a na AVU (ateliér architekta Jaroslava Fragnera). V roce 1967 nastoupila do Ústavu bytové a oděvní kultury, v zahraničí poté zahájila profesní kariéru v ateliéru Louis de Soisson. V roce 1986 založila vlastní studio Eva Jiricna Architects. Za svou práci získala Řád britského impéria, byla zvolena členkou Královské akademie umění a uvedena do Americké síně slávy. Získala čestné doktoráty a profesury na několika vysokých školách po celém světě.
