Praha - Václav Havel, nově zvolený prezident, jako jeden ze svých prvních kroků vyhlásil rozsáhlou amnestii. Díky ní se části odsouzených tresty zkrátily, převážná část z nich se ale dostala na svobodu. Věznice tehdy opustilo přes 23 tisíc lidí z tehdejších 31 tisíc vězňů. Tento krok později vzbudil rozporuplné reakce. Nicméně nakonec se podle statistik v roce 1990 amnestovaní podíleli jen na 9 procentech celkové kriminality.
První krok Václava Havla v úřadu – rozsáhlá amnestie
Právě novoroční amnestie z doby těsně po změně režimu v listopadu 1989 se dočkala časté kritiky. Spolu s omluvou sudetským Němcům patří toto rozsáhlé prominutí trestů ke krokům, které tehdejšímu prezidentovi Havlovi veřejnost vyčítala už v počátcích jeho politické dráhy. Sám Havel odůvodňoval rozsah amnestie porušováním práva policejními i justičními orgány předlistopadového režimu. Odsouzeným měla amnestie nabídnout, aby se i oni zařadili do nově vznikající občanské společnosti.
Druhého ledna 1990 bylo propouštění vězňů zprávou číslo jedna. Moderátor tehdejší zpravodajské relace si ale hned v zápětí neodpustil skeptický komentář. „Před časem jsem navštívil káznice a jeden strážný mi říkal, že ti amnestovaní se zase stejně z poloviny vrátí.“ Podobně argumentovali i další kritici - poukazovali na skutečnost, že mnozí amnestovaní neměli kam jít, zaplnili nádražní budovy a údajně způsobili značný nárůst kriminality.
Reportáž Jana Osúcha a Ziny Plchové (zdroj: ČT24)
Na přípravu nejrozsáhlejší novodobé amnestie měli tehdejší blízcí spolupracovníci Václava Havla pouze dva dny. Mezi nimi byla Dagmar Burešová a Otakar Motejl. Ten velké množství propuštěných vysvětluje tím, že část politických vězňů nebyla odsouzena za zločiny proti režimu, a tak se amnestie nemohla vztahovat jen na ně. Navíc, komunistický režim posílal lidi do vězení na dobu neúměrnou vážnosti zločinu. „To, co se řešilo, byla opravdu ta bizardní trestní politika toho režimu vůči normálním občanům. Například vedoucí prodejny mlékárny, která měla manko, dostala osm měsíců nepodmíněně,“ vysvětluje Motejl.
Amnestie se nevztahovala na vraždy, znásilnění a zneužití pravomocí
Věznice opustili lidé odsouzení k trestům do dvou, případně tří let, u vyšších trestů byl pobyt ve vězení zkrácen o třetinu až polovinu. Bylo také zastaveno stíhání osob, kterým hrozily maximálně tři roky vězení.
„Znalci říkají, že ta amnestie byla smysluplná. Samozřejmě, že v té pohnuté době vznikl bezpočet rozmanitých bludů - například, že kriminalita vinou této amnestie rapidně stoupla.“
Většina amnestovaných se dostala z vězení jen o pár měsíců dříve, než by jim vypršel trest. Podle historiků ale i kvůli médiím vypadala kriminalita po amnestii dramaticky. „Kritika amnestie byla součástí širší populistické kritiky Havlovy, všeho co Havel a ta nastupující demokratická scéna dělala,“ tvrdí historik Oldřich Tůma.
Rozsah amnestie však způsobil nejen radost propuštěným, ale také některé problémy státnímu aparátu. Neexistovalo například zázemí, které by pomohlo lidem často bez domova a jakýchkoliv finančních prostředků. Amnestie se dotkla i hospodářství, neboť mnohé státní podniky využívaly práci odsouzených a některé na ní byly zcela závislé.
Havel vyhlásil amnestii ještě v letech 1993 a 1998, vždy ke svému zvolení prezidentem. Tyto amnestie se však již týkaly mnohem menšího počtu osob (v roce 1993 bylo amnestováno 130 lidí, v roce 1998 bylo na základě amnestie propuštěno téměř tisíc obviněných a odsouzených). Havlův nástupce v úřadu prezidenta Václav Klaus po svém zvolení v roce 2003 ani po předloňském znovuzvolení či při jiné příležitosti amnestii nevyhlásil.