Někteří čeští novináři nebyli kvůli koronaviru už zhruba rok ve svých redakcích, podmínky pro práci jsou navíc nyní ještě složitější než v jarní pandemické vlně. Do mikrofonu musejí mluvit v respirátorech, při překračování hranic okresů nesmí zapomínat na potvrzení, že cestují za prací, v případě návštěvy redakce musejí nově podstoupit i test. Jak to média zvládají, na co si zvykla a co jim naopak dělá potíže, zjišťoval pořad Newsroom ČT24.
V redakcích je běžně velmi rušno, redaktoři diskutují s editory, telefonují nebo sledují zpravodajské vysílání v televizi. Momentálně je však v newsroomech jenom pár lidí, většinou ti, bez jejichž přítomnosti by to fungovat nemohlo. Všichni musí mít zakrytá ústa a nos.
Například redaktoři České tiskové kanceláře (ČTK) pracují z domova nebo terénu, v kancelářích sedí prakticky jen sekretariát a dispečeři. „Minimálně část z nás se těší, až se vrátíme zpátky, protože zejména rychlé operativní rozhodování je určitě jednodušší, pokud nemusíte využívat vzdálenou komunikaci. Takže víme, že to jde dělat, ale je to mnohem těžší než obvykle,“ přiznává šéfredaktorka ČTK Radka Marková.
Podobně to vypadá i v redakci Českého rozhlasu. V respirátorech tam co nejdál od sebe sedí jenom ti, kteří jsou potřeba pro zajištění kontinuálního vysílání. Zavedli například dvanáctihodinové směny, aby se lidé střídali co nejméně.
Dovnitř ale nesmí ani hosté Radiožurnálu. „Nevodíme je do našich studií, protože by museli projít newsroomem a museli by se na dálku, i když v respirátorech, potkat s dalšími lidmi. Děláme vše pro to, abychom je chránili, takže jsme vyčlenili několik protiepidemických studií mimo turnikety,“ přibližuje ředitel zpravodajství Českého rozhlasu Jan Pokorný.
Venkovní a domácí studia
Kvůli omezením se vysílací studia přenesla do interiéru nebo přímo do domácností moderátorů. Venkovní stan před budovou zpravodajství využívá i ČT. Spousta zaměstnanců ale musí přímo do televize, například technici.
„Kdo může, je doma, a kdo nemůže, musí být tady. Bohužel, v televizi je skupina, která nemůže pracovat z domova, poměrně velká, a je pravda, že naše práce je hodně o tom, abychom se bavili mezi sebou,“ přiznává šéfredaktor zpravodajství ČT Petr Mrzena.
Do newsroomu i studií naopak stále chodí redaktoři Televize Seznam. Vedení totiž dospělo k názoru, že tým, který tvoří zpravodajství, je tak malý, že ho nelze dělit nebo nechat pracovat mimo redakci.
„Od listopadu, kdy se situace začala zhoršovat, jsou tady všichni pořád v respirátorech. I ve vysílání nosí naši moderátoři respirátory a roušky, abychom chránili jednak je, tak i kameramany, protože studia jsou poměrně malá. Dostáváme za to často nepříjemné maily, že šíříme paniku a poplach, protože ostatní televize to tak nedělají. Já si za tím stojím, protože za celý rok jsme měli jednoho nemocného kolegu,“ vysvětluje ředitel zpravodajství Televize Seznam Pavel Cyprich.
Pravidelné testování
Také novinářů se týká pravidelné testování na covid v práci. Například před ČT vyrostl testovací stan, v Českém rozhlase zase zřídili v místnosti u vstupu improvizovanou laboratoř. Do regionálních redakcí pak centrály většinou poslaly několik sad samovyšetřovacích testů.
„V regionech jsme rozdělili lidi na ty, kterých se testování týká a kterých se netýká. Ti, co jsou na homeofficu a nikam nechodí, testovaní nejsou. Ale ti, kteří vyjíždějí ven, dostávají se více do kontaktu, obdrželi testy domů nebo do redakce a je přesně stanovený postup, jak se musí testovat,“ vysvětluje Roma Gallo, šéfredaktor Deníku, který se zaměřuje právě na regionální zpravodajství.
Redakce musely „krajánkům“ vystavit i potvrzení, že kvůli výkonu své práce mohou překročit hranice svého okresu. V některých regionech totiž jeden novinář sleduje dění hned v několika okresech. „Než to opatření začalo platit, strávili jsme hodiny tím, že se všem vypisovaly dokumenty a povolení, aby mohli svoji práci vykonávat. Na druhou stranu nutno říct, že jsme nezaznamenali větší problém, že by kvůli policejním nebo vojenským kontrolám nemohl reportér dorazit na místo včas,“ řekl Mrzena.
I když jsou přijatá opatření pro novináře spíš komplikací, všichni přiznávají, že pracovat se s nimi dá a divák přitom nemusí být ochuzen. Pandemie do redakcí přinesla ale i postupy, které chtějí využívat i v budoucnu. Třeba zapojení zdravotníků do natáčení. Řada z nich totiž redakcím posílá záběry z mobilních telefonů z míst, kam by se kamera s redaktorem dostala jen obtížně.
