Česko si v těchto dnech připomíná dva tragické srpny 1968 a 1969. Před 51 lety začala okupace vojsky Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. O rok později už československý komunistický režim brutálně zakročil proti vlastním lidem, kteří se sešli na demonstracích k výročí invaze. O roli reformních komunistů a demoralizaci národa v pořadu Události, komentáře debatovali bývalý emigrant a ministr zahraničí Jan Kavan a někdejší disident a ředitel BIS Stanislav Devátý.
Dubček lidi podrazil, říká Devátý. Reformní komunisty nelze házet do jednoho pytle, upozorňuje Kavan
14 minut
Jan Kavan a Stanislav Devátý o srpnech 1968 a 1969
Podle Jana Kavana byl 21. srpen 1969 nesmírně smutným dnem českých dějin. „Je to ostuda, je to hanba, protože Češi stříleli do Čechů. Dá se říct, že to byl začátek normalizace, i když já si myslím, že normalizace jako taková plíživě začala už předtím,“ uvedl Kavan. „Pamatuji si, že Jaroslav Šabata, kdysi reformní komunista, říkal, že nejčernější den české historie byl vlastně 31. srpen 1968 poté, co se delegace unesená do Moskvy vrátila, Ústřední výbor odhlasoval moskevský protokol a začal ten proces zrady.“
O rok později, konkrétně 22. srpna 1969, režim přijal takzvaný pendrekový zákon, který podepsali i představitelé pražského jara, včetně prezidenta republiky Ludvíka Svobody, předsedy vlády Oldřicha Černíka nebo předsedy parlamentu Alexandra Dubčeka. Podle Kavana ale nelze říct, že by zklamali všichni představitelé reformního komunismu.
„Neházel bych všechny reformní komunisty do jednoho pytle. Já jsem tehdy jako studentský představitel úzce spolupracoval mimo jiné s Františkem Kriegelem, kterého dodnes považuji za jednoho z nejstatečnějších lidí, které jsem měl tu čest poznat, ale i s jinými reformními komunisty, s Eduardem Goldstückerem, s Jaroslavem Šabatou a podobně. To byli stateční lidé, Šabata strávil téměř deset let v komunistickém vězení,“ říká Kavan.
„Je ovšem pravda, že někteří z nich v mých očích ideály pražského jara zradili, počínaje panem Černíkem a to, že Dubček podepsal pendrekový zákon a de facto se zhroutil, nevydržel ten tlak, to je slabost českých i slovenských politiků v naší historii známá. Ale neházel bych je všechny do jednoho pytle,“ zdůrazňuje Kavan.
Nakládačka od Lidových milicí
Na srpnové události roku 1969 v pořadu Události, komentáře vzpomínal také někdejší disident Stanislav Devátý. „Nejhorší na tom bylo to, že ještě 21. srpna, pokud si dobře vzpomínám, lidé křičeli, ať žije Dubček a Svoboda. A tito lidé druhý den podepsali takzvaný pendrekový zákon,“ říká Devátý.
„Vzpomínám na ten den, protože i u nás ve Zlíně bylo 21. srpna 1969 jakési shromáždění a zasahovaly Lidové milice. My jsme byli s kamarády domluveni, že druhý den pojedeme na chmelovou brigádu, ale ten večer jsme dostali nakládačku od Lidových milicí a skončilo to tak, že mně se podařilo zdrhnout jako obyčejně, ale moji kamarádi skončili na základě toho pendrekového zákona ve vazbě a vrátili se zhruba za měsíc. Nejhorší, jak říkám, bylo to, že lidé tady volali po Dubčekovi a ten je takovýmto způsobem podrazil,“ prohlásil Devátý.
„Pokud tady byla řeč o Františku Kriegelovi, já si ho také vážím, ale nelze zapomenout to, že dotyčná osoba byla při zakládání Lidových milicí v roce 1948. I když tím protokolem, který odmítl v Moskvě podepsat, si to u mne trošku polepšil. Jinak ale zůstává člověkem, který se podílel na budování komunistického režimu zcela nepochybně,“ upozornil Devátý.
Důvěřoval jsem mu, představil se jako dubčekovec, říká Kavan o kontaktu s StB
Pro Jana Kavana byl rok 1969 také dobou jedné z nejspornějších kapitol jeho života, kdy byl v emigraci v kontaktu s agentem StB. „Je pravda, že jsem v roce 1969 jednal s panem, myslím, že se jmenoval František Zajíček, vedoucím školského odboru na naší ambasádě v Londýně. A nemyslel jsem si, že informace, o kterých jsme hovořili, a které nebyly nijak zvlášť tajné nebo významné, že by se nedostaly dál, tak naivní jsem nebyl,“ říká k tomu.
„Na druhé straně je pravda, že jsem mu na začátku našich kontaktů důvěřoval, byl to člověk, který se představil jako podporovatel pražského jara, jako dubčekovec, jako reformista, což se nakonec potvrdilo tím, že když se vrátil, nebo byl odvolán zpět do Československa, tak byl z těch funkcí, pokud vím, vyhozen. Právě proto, že dříve podporoval pražské jaro. Ale nešlo z mého hlediska o něco obrovsky významného. Pochopil jsem, jakou roli to může hrát, až po návratu zpět po listopadu 1989,“ doplnil.
Demoralizace, nebo aktivita
Podle Jana Kavana okupace a následná normalizace přispěly k demoralizaci českého národa. Na druhou stranu však nerezignovali všichni. „Když dojde k demoralizaci, neznamená to, že to ovlivní všechny. Já jsem od roku 1970, poté, co jsem se stal emigrantem v Anglii, spolupracoval s českou opozicí, která tady byla od samého začátku, Jirka Müller, Petr Uhl. Prostě byli tu lidé, kteří to nevzdali, takže nebyl každý demoralizován, ale mnoho nebo většina ano, to je pravda,“ uvažuje Kavan.
Devátý upozorňuje, že tehdejší tragické události naopak část společnosti aktivizovaly. „Rok 1968 a hlavně rok 1969 pro moji generaci znamenaly zásadní zlom v tom směru, že se s tímto režimem nehodlají žádným způsobem smířit a že vstoupí dobrovolně do disentu, do protirežimního konání,“ uvedl bývalý mluvčí Charty 77.
„Byly to zlomové okamžiky, které nás naopak přesvědčily o tom, že musíme proti tomu něco dělat. Bohužel, vždycky říkám, že komunisté prostě lámali lidem duši a charaktery, a to samozřejmě muselo v lidech zanechat nějaké následky a vyrovnáváme se s tím dodnes,“ pokračuje Devátý. Podle Kavana ale nelze takto paušalizovat. „Připomínám, že reformní komunisté tvořili významnou část signatářů Charty 77 a vždy jeden ze tří mluvčích Charty pocházel z tohoto prostředí,“ dodal k tomu.
Celou debatu Jana Kavana a Stanislava Devátého k výročí srpnových událostí 1968 a 1969 si můžete přehrát ve videu v úvodu článku.
