20. prosince 2018 to byla pro horníky z Dolu ČSM ve Stonavě na Karvinsku šichta, jako každá jiná. Do Vánoc zbývalo několik dní a nikoho z havířů ani nenapadlo, že někteří už nikdy neuvidí denní světlo. Pracovní den ukončil po třech hodinách od zahájení směny výbuch metanu. Pod zemí zemřelo třináct horníků. Někteří havíři, kteří přežili, opět fárají a jinou práci nechtějí. „Nebylo by to ono, šachta je šachta,“ říkají. Důlnímu neštěstí se bude věnovat dokument Marty Pilařové, který ČT24 odvysílá v pátek ve 20:00.
„Havíři brečí, ale o samotě,“ říká horník v novém dokumentu ČT24 Výbuch v dole
Jednoho z polských horníků, kteří výbuch přežili, zřejmě už nikdo nikdy do podzemí nedostane. Oheň ho popálil na 65 procentech těla a dva měsíce byl v umělém spánku v ostravské fakultní nemocnici. Lékaři ho museli šestkrát operovat.
Teď se těší na normální život a na procházky s vnukem. Na osudný den chce zapomenout, i když vpomínky jsou stále živé. „Bolelo to, jak se převalila ta vlna ohně. Pak si pamatuji, že mi byla zima. První údiv byl, že vůbec žiju. Ve vrtulníku mi už byla taková zima, že jsem se úplně třepal. Nešlo to vydržet, bylo to strašné,“ popisuje v novém dokumentu České televize zraněný horník.
Prosincový výbuch metanu v Dole ČSM Sever byl jedním z největších důlních neštěstí za posledních skoro třicet let. V roce 1990 zemřelo po výbuchu a následném požáru v Dole 1. máj v Karviné třicet horníků. Nejtragičtějším důlním neštěstím zůstává požár v dole Marie v Březových Horách u Příbrami z května 1892, při kterém zemřelo 319 lidí.
Manipulace s čidly?
Co se vlastně v dole ve Stonavě čtyři dny před loňskými Vánocemi stalo? Náznaky a spekulace se začaly hlavně na sociálních sítích objevovat skoro okamžitě. Hlavní téma: manipulace s metanovými čidly. OKD přesouvání nebo zakrývaní čidel sice odmítá, jenže mluví o nich i samotní horníci, a tak není divu, že se slovo „čidla“ začalo skloňovat snad všude.
Čidla jsou, ano. Ale je takový tlak, aby se dávala tam, kde neukazují metan. Čidla mají být nahoře a pokud ukazují hodně metanu, tak se dávají dolů. Všichni to takhle dělají a každý má strach to říct.
Podle odborníků jsou čidla sofistikovaná a přesná zařízení. Měření plynných složek v ovzduší probíhá jak přenosnými, tak fixními detektory. Přenosná čidla používají pověřené a proškolené osoby, fixní detektory pak tvoří kontinuální monitorovací síť důlního ovzduší.
„Způsob měření fixními detektory spolehlivě zachycuje rovněž změny podmínek provozu jednotlivých detektorů, například náhlé změny jejich polohy nebo poškození. Změna podmínek provozu fixního detektoru je pak zaznamenána a vyžaduje reakci inspekčního technika,“ řekl hlavní inženýr Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě Zdeněk Pavelek.
Podle autorky dokumentu Marty Pilařové je důl vlastně takový obří stroj, ve kterém musí všechno fungovat, jak má. Jenže příroda je podle odborníků všemocná, mocnější než člověk. Může tak být příčinou výbuchu opravdu jenom souhra náhod? Teorii „zakrytých čidel“ si nepřipouští ani státní zástupkyně Gabriela Slavíková a spekulace na internetu raději ani nečte. „Po bitvě je každý generál a navíc u nás každý všemu rozumí, že,“ řekla.
Horníkům v minulosti dělali společnost kanáři
V dnešní době bezpečnost havířů hlídají moderní technologie, jenže v minulosti byli jejich hlavními pomocníky kanáři. Podle jejich chování horníci včas poznali, že něco není v pořádku. Klece s těmito zpěvnými ptáky si nosili s sebou na každou šichtu už od 18. století. Jeden z havířů vždy sledoval chování kanára. Ve chvíli, kdy pták začal v kleci zběsile poletovat, nebo upadl z bidla, dali se na útěk.
Dnes už kanára v českých dolech nikdo neuvidí, i když ještě v roce 1986 se běžně jejich „služby“ využívaly například ve Velké Británii. Dnes to v podstatě už ani není možné, protože by se pravděpodobně hned ozvali ochránci zvířat.
Kanár je ovšem u nás velmi dávná historie, protože v československých dolech se už od roku 1960 používaly pro měření metanu plamenné indikátory. Ty ale vykazovaly jenom orientační přesnost měření a byly nebezpečné hlavně v tom, že se mohly stát iniciačním zdrojem výbušných směsí důlních plynů.
Od roku 1964 se v našich dolech metan indikoval pomocí metanoměrů pracujících na principu měření optické hustoty ovzduší, takzvaných interferometrů. S těmi se můžeme v dolech při vybraných činnostech setkat dodnes.
Moderní detekce a analýza plynů využívá čidla na elektrochemické, fotoionizační (PID), infračervené nebo vodivostní bázi, případně detektory na principu katalytického spalování. Každý z těchto principů má podle Pavelka své výhody i nevýhody. Těžební firmy je vybírají na základě konkrétního požadavku na monitorovací systém ovzduší v šachtách.
Otázkou i nadále zůstává, zda mohl někdo nebo něco prosincové katastrofě zabránit. Bezpečnostní předpisy v českých dolech jsou snad nejpříšnější na světě. Jak říká proděkan Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské - Technické univerzity v Ostravě Václav Zubíček, bezpečnostní předpisy jsou psané krví, protože vždy po nějaké havárii dojde k dalšímu zpřísnění.
„Riziko si nepřipouštíme, prostě makáme,“ říkají horníci
„Člověk ví, že tam to riziko je, ale úplně si to nechce až tak připouštět. Je to něco jako voják, když jde do války. Tady je to zase o tom, že člověk z toho podzemí prostě neuteče. To musí počkat, až vyjede navrch,“ řekl pracovník Dolu ČSM Jiří Mach.
Horníci o sobě říkají, že jsou tvrdí chlapi. Každé důlní neštěstí je ale hluboce zasáhne, i když své pocity dusí v sobě. Jejich zaměstnání je prostě tvrdá dřina a na emoční výlevy není čas ani nálada. Podle bývalého horníka Bronislava Šimši si havíři občas i pobrečí, ovšem jenom o samotě.
Výbuch v dole na Karvinsku
Má hornictví budoucnost?
Zhruba po půl roce od výbuchu se podařilo z podzemí vyprostit všechna těla horníků. Z třinácti obětí jich bylo dvanáct z Polska. Těla záchranáři převezli na Ústav soudního lékařství v Ostravě, pitva probíhala za přítomnosti polských prokurátorů, členů společného česko-polského vyšetřovacího týmu.
Jaká je budoucnost hornictví v Česku? Budou mít mladí lidé po výbuchu v Dole ČSM vůbec zájem o tak těžkou a nebezpečnou práci? Odborníci se shodují na tom, že „fárat v dole“ už není v kurzu, mladí chtějí být právníci, ekonomové nebo odborníci v IT. Nelákají je ani benefity, jako například náborový příspěvek šedesát tisíc korun.
Od těžby černého uhlí se navíc pomalu ale jistě upouští, ještě letos má skončit těžba na Lazech u Orlové. Není tak jasné, jak dlouhý život mají doly v Česku před sebou, i když někeří politici dávají horníkům naději ještě na několik desítek let. Většina havířů ale do jiného zaměstnání nechce, do dolů se vrátili už týden po trágédii, často je chtějí následovat i jejich potomci. Na otázku, zda budou mít kde fárat, zatím asi nikdo odpovědět nedokáže.
Zdař Bůh, nebo sbohem?
Moravskoslezský kraj byl dříve silně uhelný region, jenže dnes už v kraji není jediná střední škola, která by nabízela vzdělání v hornickém oboru. Další generace havířů by mohla být mezi absolventy Hornicko-geologické fakulty ostravské Vysoké školy báňské, jejich kroky však budou zřejmě směřovat spíš do kamenolomů, tunelů nebo tam, kde se těží jiné nerosty, než je uhlí.
Poptávka po mladé krvi v dolech je stále velká. Těžební společnost OKD potřebuje do svých řad zhruba tři stovky havířů. Ovšem lidi už tvrdá práce v šachtách neláká a stále častěji nastupují horníci z Polska, pro které je to stále výhodné.
