Vyrovnat se s dopady změny klimatu pomáhají Česku různá adaptační opatření. Jedná se o konkrétní aktivity napříč sektory – od šlechtění nových suchovzdorných odrůd v zemědělství, přes protierozní pozemkové úpravy až po zadržování vody v tuzemské krajině.
Adaptační opatření v Česku reagují na nejzávažnější dopady klimatické změny. „Je to zejména problematika vody, buďto bude vody nedostatek, to jsou sucha, nebo bude vody nadbytek, to jsou přívalové deště a povodně. Dále se to týká extrémních projevů, jako je vítr, jako je námraza. A rovněž se to týká požárů,“ shrnuje Josef Novák z neziskové organizace CI2.
„Musíme učinit mnoho opatření, abychom zpomalili odtok z naší republiky, která se nachází uprostřed Evropy a jediným zdrojem vody jsou srážky. Ať už sněhové, nebo dešťové. Žádná voda od sousedů k nám nepřitéká. A ta opatření se musí navzájem doplňovat,“ zdůrazňuje hydrolog Bohumír Jánský z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Obrovský potenciál z hlediska zadržování dešťové vody vidí zejména v zemědělské půdě. „Podle celé řady projektů se ukazuje, že se do ní vejde mnohem více vody než do všech českých přehradních nádrží. Třeba v českém povodí Labe to vypadá na minimálně trojnásobný objem vody, které by mohla zemědělská půda zadržet, bude-li dobře obhospodařována,“ dodává Jánský.
Podle Daniela Pitka z Asociace soukromého zemědělství je třeba změnit způsob, jakým se chováme k půdě a ke krajině. Jinak se Česku nepodaří dopady probíhající klimatické změny zmírnit.
„Je důležité, abychom místo velkých lánů polí začali vytvářet krajinu pestrou. A stejně tak je důležité, abychom se začali starat o půdu. Abychom do ní vraceli organickou hmotu a dostali do ní zpět všechny ty mikroorganismy, které v ní dříve fungovaly a díky nimž byla půda bez problémů schopná zadržet velké množství vody,“ poznamenává Pitek.
Krajina jako mozaika a živý organismus
Postupující klimatická změna dostává tuzemskou krajinu pod enormní tlak. Proces jejího chřadnutí mohou zastavit či alespoň zpomalit různé krajinotvorné prvky. Ty zlepšují mikroklima, zadržují přívalové srážky, zvyšují biodiverzitu a atraktivitu krajiny a zajišťují její prostupnost. Všechny tyto dílčí úkoly byly společným jmenovatelem adaptačních opatření, kterých se na Hodonínsku ujal Petr Marada.
Krajinu přirovnává k živému organismu. „Měla by mít samozřejmě srdíčko, měla by mít mokřady a tůně. Krajina by měla mít pomyslné ledviny, to jsou ty meze, to jsou ty zatravněné a ozeleněné průlehy. Měla by mít zalesněnou, obtížně obhospodařovatelnou půdu, kterou můžeme přirovnat k jistým plicím. Měla by mít funkční pokožku. Měla by mít půdu, která je živá, plná mikroorganismů a plná organické hmoty,“ povídá Marada.
Pokud je krajina pestrá, to znamená, že obsahuje řadu prvků, jejichž kombinací vytváří jakousi mozaiku, pak se v ní dešťová voda dokáže udržet. Je to určitě i působením stromů. „Dokáží zadržovat vodu, zlepšovat a ochlazovat místní mikroklima, mají v krajině spoustu funkcí. Stromy máme i k tomu, že když paseme hospodářská zvířata, tak jim ve vedrech dávají stín. A naopak, když je potom zima, poskytují nějakou záštitu,“ vyjmenovává Daniel Pitek, hospodařící v oblasti Českého středohoří.
Pomoci může i obnova rybníků. „Ačkoliv to není bez určitých negativních skutečností – tím, že zvětšujeme plochu vody v krajině, tak současně zvětšujeme výpar. Nicméně rybníky by měly hrát důležitou roli především v zemědělské krajině,“ tvrdí Jánský.
„Představuji si to tak, že by takové rybníčky byly na úpatí svahů zemědělské půdy, kde budou fungovat nejenom jako nádrže pro vodu pro samotné zemědělství, ale budou i zachytávat smyté vody ze svahů včetně erozních smyvů a ten sediment – jako to dělávali naši dědové – se potom vyveze zpět na pole a bude tam působit jako hnojivo,“ doporučuje Jánský.
Obnova rašelinišť i lužních lesů
Jednotlivé adaptační projekty pro ochranu klimatu často souvisí s revitalizací konkrétního ekosystému. Jednoduše řečeno, jedná se o znovuoživení „kousku“ přírody. To je příklad přírodní rezervace Chvojnov nedaleko Jihlavy, kde došlo k obnově tamního rašeliniště. Výsledkem je zadržování vody po přívalových deštích nebo při jarním tání. V době sucha se pak rašeliniště samo stává zdrojem vody a ochlazuje i své blízké okolí.
Na Uherskohradišťsku se pak podařilo znovuoživit Kněžpolský lužní les, a to díky zprovoznění původního systému závlahových kanálů. Lužní lesy patří mezi vzácné ekosystémy a ohrožené typy vegetace.
Prostředky na realizaci projektu získalo Město Uherské Hradiště z Evropského fondu pro regionální rozvoj a ze Státního fondu životního prostředí České republiky.
„Celý projekt je založen na přírodních srážkách, které by zůstaly z velké části nevyužity. A tak vlastně prostřednictvím kanálů dostává lužní les potřebnou závlahu. A kdybychom ten projekt nerealizovali, tak by docházelo postupně k vysychání toho lesa a tím i k úbytku vzácných živočichů, respektive flóry a fauny,“ doplnil Pavel Hubáček z Městského úřadu Uherské Hradiště.
