Republika slaví Den české státnosti, který v sobě spojuje dvě události středověkých českých dějin – a současně i dvě krveprolití. Právě 28. září 935 byl bratrem Boleslavem zavražděn přemyslovský kníže Václav, národní světec a patron. Ve stejný den roku 995 pak nechal Boleslavův syn Boleslav II. Pobožný vyvraždit konkurenční rod Slavníkovců, a zajistil tak politické sjednocení českého státu. Jako státní svátek se 28. září slaví od roku 2000.
Svatý Václav, třetí přemyslovský kníže, panoval pravděpodobně v letech 925–935. Byl vnukem prvního doloženého Přemyslovce Bořivoje a světice Ludmily, která mladé přemyslovské kníže vychovávala, a narodil se asi roku 907 jako nejstarší syn Vratislava I. a Drahomíry.
Václav, jehož vizualizace se ikonicky pojí s parléřovskou sochou ve Svatováclavské kapli chrámu svatého Víta, dnes patří vedle Cyrila, Metoděje a Prokopa mezi nejvýznamnější šiřitele křesťanství v českých zemích, v desátém století stále ještě čerstvě christianizované.
Podle pověsti to byl právě on, kdo v zemi také zavedl tradici pěstování vína. Často ohrožovaná území chránil tak, že císaři Svaté říše římské Jindřichu Ptáčníkovi platil tribut pacis, daň za mír, která se rovnala pěti stům hřiven stříbra a sto dvaceti volům. Za to si vysloužil kritiku svého mladšího bratra Boleslava.
Vražda, která Čechám vynesla světce
Václav byl pozván na křtiny Boleslavova syna do Staré Boleslavi, kde ho 28. září ráno při cestě na mši bratr Boleslav a jeho pochopové Česta, Hněvna, Tira a Tuža napadli a ubodali před dveřmi kostela sv. Kosmy a Damiána. Historické prameny se rozcházejí v otázce, kdy k bratrovraždě došlo, podle starších historiků zemřel kníže Václav v roce 929, jako konsenzus byl stanoven pravděpodobnější rok 935.
Krev z knížecího těla se prý po tři dny nevsakovala do země, ani nešla smýt ze stěny kostela. Již od svého zavraždění byl Václav uctíván jako mučedník a patron země. Když po třech letech otevřel Boleslav bratrovu hrobku, bylo údajně Václavovo tělo neporušené a rány byly vyhojené – vyjma té, kterou zasadil mladší bratr.
Právě Boleslav dal tělo umístit do kaple chrámu sv. Víta, čímž splnil jednu z tehdy důležitých podmínek kanonizace. Koncem 10. či začátkem 11. století bylo Václavovo jméno pojato do seznamu svatých řezenské diecéze (české země před založením pražského biskupství Řeznu v církevní organizaci podléhaly).
Zásluhy Otce vlasti
Kult Václavovy mučednické smrti byl v Čechách velmi silný a vedl k jeho svatořečení začátkem 11. století, pravděpodobně druhým pražským biskupem, svatým Vojtěchem. Velký význam svatováclavskému kultu přikládal i sám Karel IV., vlastním jménem Václav a po matce Elišce poslední Přemyslovec.
Právě Karel IV. nechal vytvořit české korunovační klenoty se svatováclavskou korunou a po českém patronovi dal vysvětit také kapli v chrámu svatého Víta na Pražském hradě, v níž jsou dodnes klenoty uloženy. Předpokládá se, že architekt Petr Parléř dokonce dostal při práci k dispozici Václavovu lebku – hlava sochy totiž tvarem odpovídá svaté relikvii.
Se svatováclavským kultem ostatně lucemburský král pracoval vědomě a obratně; jako o hradu svatého Václava pak dobové prameny mluví o celém panovnickém areálu nad Vltavou, Karel IV. – coby syn „krále cizince“ – navíc mohl akcentem na národního světce snáz splynout s královstvím, jehož obyvatelstvo se už ve středověkých časech definovalo jako čeleď věčného knížete.
Velký zájem o svatováclavský kult projevovalo také buditelské 19. století, Václavovi však historici vytýkali, že německé Svaté říši platil zmíněný tribut pacis. V roce 1913 byla v horní části dnešního Václavského náměstí umístěna jezdecká socha svatého Václava od sochaře J. V. Myslbeka. Její zobrazení zdobí i dvacetikorunové mince.
Vražda v zájmu státu
Krev nechal prolít i Václavův synovec Boleslav II. Pobožný (972–999). Rozsáhlé území ve východních Čechách totiž obýval rod Slavníkovců, který přemyslovským knížatům mocensky konkuroval, Vojtěch Slavníkovec (později svatořečen) byl dokonce pražským biskupem.
Slavníkovci sice uznávali svrchovanost Přemyslovců, udržovali si však vlastní družinu a vytvořili v podstatě samostatný raně feudální útvar rozkládající se přibližně na dvou pětinách území Čech. Razili i své vlastní mince.
Osmadvacátého září 995 proto přemyslovská vojska dobyla slavníkovské centrum v Libici nad Cidlinou a celý rod včetně žen a dětí na příkaz knížete Boleslava vyvraždila. Přemyslovský útok přežili jen tři Slavníkovci: hlava rodu Soběslav, Radim a zmíněný sv. Vojtěch.
„Jestli do té doby v Čechách existovaly dva zárodečné státní útvary, přibližně stejně mocné i rozlehlé, totiž panství Přemyslovců v západní a Slavníkovců ve východní půlce země, nyní splynuly v jeden celek. Zrodil se český přemyslovský stát…,“ napsal Petr Hora ve svých Toulkách českou minulostí.
Podle novějších historických zjištění však nemohl být útok Přemyslovců motivován obavami ze ztráty vlivu. Slavníkovci totiž měli být jejich příbuznou rodovou větví a střežit Trstenickou stezku spojující Čechy s východní Evropou. Navíc neměli ani dostatek sil na to, Přemyslovcům mocensky konkurovat.
