Ministryně obrany v demisi Karla Šlechtová (za ANO) vyznamenala třiatřicet bojovníků proti komunistické diktatuře, z toho osm in memoriam. Osvědčení o účasti ve třetím odboji osobně převzal například bývalý ministr vnitra Jan Ruml nebo někdejší mluvčí Charty 77 a pozdější zmocněnec vlády pro lidská práva Jan Litomiský.
Šlechtová připomněla, že zákon o třetím odboji nabyl účinnosti 17. listopadu, tedy v den výročí listopadových událostí z roku 1989. „Chci vám zde veřejně sdělit ve stávající době vybudování možné vlády, já jsem za to velmi, velmi osobně ráda,“ řekla Šlechtová. Odkázala tak na vznik menšinové vlády ANO a ČSSD, která by se opírala o podporu komunistů.
Zároveň zdůraznila, že jim ocenění předává osobně, a nikoli v zastoupení. Ministryně, o které se spekuluje, že v nové vládě nezasedne, oceněným poděkovala, že pomohli ke konci komunistického režimu, třídní nenávisti či davového šílenství. „Za mě osobně, já vám velmi děkuji. Děkuji vám i jménem České republiky, v tuto chvíli si to ještě mohu dovolit, a chci vám poděkovat z celého srdce,“ řekla ministryně.
In memoriam byl oceněn třeba slovenský pilot Tugomir Seferovič, který v roce 1953 spoluorganizoval únos letadla z Československa do západního Německa, nebo Marie Štěrbová, která ukrývala zahraničního agenta.
Litomiský: Ocenění je pikantní, když se KSČM chystá k moci
Potvrzení o zapojení do odboje má od středy mimo jiné za veřejnou hudební produkci písničkář Pepa Nos. Ruml osvědčení obdržel za podíl na organizaci Charty 77 a dalších iniciativ včetně organizace distribuční sítě samizdatových materiálů, za kterou strávil rok ve vazbě. „Byla to nelegální činnost při pašování literatury ze Západu a literatury z Československa do zahraničí. Já jsem ten kanál obhospodařoval společně s Jiřinou Šiklovou,“ vzpomněl.
Litomiský doklad o účasti na protikomunistickém odboji získal zejména za svou roli mluvčího Charty 77, ale i za aktivity třeba ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. „Jsem rád, že odboj a odpor proti komunismu jsou dnes oceňovány, zvlášť pikantní je to v tomto okamžiku, kdy se právě komunisté chystají, že se budou podílet na moci společně s panem (premiérem Andrejem – pozn. red.) Babišem, což mě osobně velice mrzí, ale jsem přesto rád, že máme svobodu a že jsme se za tu svobodu dokázali zasadit,“ řekl Litomiský.
Do prostředí disentu Jan Litomiský vstoupil s dopomocí novináře Ivana Medka, se kterým se spřátelil už během svých pražských studií na setkání Hudební mládeže, jinak by se ale mohlo zdát, že pro něj neměl předpoklady. Disent totiž bývá spojován především s velkými centry a Litomiský strávil většinu života na Vysočině.
Narodil se 19. srpna 1943 do rolnické rodiny z obce Výskytná u Pelhřimova, která patřila mezi jednu z mnoha obětí kolektivizace – v rodinném domě si komunisté zřídili národní výbor a hospodářská stavení zkonfiskovali.
Na pražské Vysoké zemědělské škole vystudoval agronomii a oboru se po promoci v roce 1965 věnoval i v JZD ve Výskytné, souběžně ale již tehdy jevil zájem o politiku a z podnětu Ivana Medka několik měsíců před srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy vstoupil (coby evangelík) do Československé strany lidové, jejíž řady ale v následujícím roce s tuhnoucí normalizací opustil.
Víra (a Ivan Medek) ho následně navedla do podzemních struktur, když v domovské vsi organizoval teologické semináře. K Chartě 77 ho paradoxně navedli sami komunisté, když ve stranickém Rudém právu zveřejnili hanopis „Ztroskotanci a samozvanci“, který se se signatáři snažil účtovat. Litomiský se mezi ně naopak připojil už v únoru 1977, po Medkově emigraci shromažďoval pro svého přítele zprávy do vysílání Hlasu Ameriky a zapojil se do činnosti Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. Jedním z nich se přitom měl sám stát.
Nespravedlivě stíhaný za ochranu nespravedlivě stíhaných
„Ve výboru jsem s pomocí přátel na Moravě sháněl informace o lidech, kteří byli pronásledováni buď za náboženskou, nebo kulturní činnost,“ vzpomíná dnes Litomiský, kterého policie v únoru 1981 právě kvůli činnosti ve VONS zatkla a obvinila z podvracení republiky. Budějovický krajský soud ho následně odsoudil ke tříletému vězení, jež strávil v borské káznici ve stejné době jako Václav Havel, Jiří Dienstbier nebo Dominik Duka.
Po propuštění z věznice musel absolvovat ještě dvouletý policejní „ochranný dohled“, který v praxi znamenal zákaz opuštění Výskytné bez souhlasu policie a pravidelné hlášení se na pelhřimovské služebně. Pokud chtěl v neděli na bohoslužbu, musel si podat písemnou žádost. A celou dobu pracoval jako lesní dělník. Když se nakonec přestěhoval do Prahy, našel jen práci topiče, ani ta mu ale nezůstala.
Od 1. ledna 1987 do 1. ledna 1988 Litomiský zastával funkci mluvčího Charty 77, kvůli čemuž ho na konci dubna na nátlak StB z kotelny vyhodili a až do revoluce zůstal bez práce. Nové možnosti přinesly až nové poměry.
Litomiský se v Pelhřimově zapojil do Občanského fóra a stanul v čele tamní radnice, od roku 1990 do roku 1996 působil jako poslanec za Křesťanskodemokratickou stranu Václava Bendy, poté na Pelhřimovsku opakovaně a neúspěšně kandidoval za ODS proti sociálnímu demokratovi Milanu Štěchovi do Senátu. Od roku 2006 do roku 2010 působil jako vládní zmocněnec pro lidská práva, vystřídal ho Michael Kocáb.
Osvědčení o účasti v protikomunistickém odboji uděluje ministerstvo obrany na základě zákona o odboji a odporu proti komunismu. Podklady čerpá především z Archivu bezpečnostních složek a dokumenty doplňuje o výpovědi svědků událostí.
Uznaní účastníci protikomunistického odboje dostávají pamětní odznak a peněžité ocenění 100 tisíc korun, pozůstalí manželé po nich poloviční částku. Když mají odbojáři nižší než průměrný důchod, je jim na průměrný dorovnán.
Dosud bylo osvědčení vydáno asi 1560 lidem, z toho status válečného veterána získalo 88 z nich. Ministerstvo obrany evidovalo ke konci května 4951 žádostí, zbývá mu rozhodnout o 250. Zbytek byl zamítnut nebo zastaven.
