Na čtvrtek připadá Mezinárodní den Alzheimerovy nemoci – formy demence, o které se často mluví jako o metle lidstva pro nadcházející století. Onemocnění, jež (nejčastěji) ve stáří způsobuje pokles rozpoznávacích funkcí, totiž nemá známou příčinu a neexistuje ani jeho efektivní léčba a oddálit jde pouze prevencí a terapií. Jen v Česku za poslední tři roky stoupl počet lidí s touto obtíží o více než třetinu.
Alzheimerova choroba je postupující, degenerativní onemocnění, které ničí mozek. Provází je porucha myšlení, paměti i úsudku. Nemocný ztrácí paměť i běžné návyky, schopnost orientace v čase a prostoru, přestává být schopen komunikace i samostatného pohybu, nepoznává své blízké.
Základní mechanismus nemoci popsal už její objevitel, německý psychiatr Alois Alzheimer: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná.
Třebaže u některých lidí může Alzheimer propuknout už ve čtyřiceti, ředitel Domova pro seniory na pražské Klamovce Ivan Černovský uvádí, že se tato forma demence jednoznačně spojuje s výší věku a od pětašedesáti let výš se její výskyt prudce zvyšuje. „Když se budeme bavit o pětašedesátém roce života, bavíme se o výskytu v jednotkách procent, na hranici osmdesáti let už výskyt v populaci může být okolo padesáti procent,“ informoval.
Nemoc může začít pracovat dvacet let před propuknutím
S rostoucí věkovou hranicí mortality a stárnutím populace se navíc z Alzheimerovy nemoci stává stále závažnější problém; onemocnění patří mezi nejobávanější nemoci současnosti a někdy se o něm mluví jako o „metle pro jednadvacáté století“.
Ještě v roce 1980 žilo na světě s touto nemocí na 11 milionů osob, o 20 let později 20 milionů a v roce 2004 přes pětadvacet milionů. Podle odhadů odborníků má být v roce 2020 na 66 milionů nemocných a v roce 2050 až na 155 milionů.
Protože na nemoc neexistuje lék, jde její šíření brzdit pouze pomocí terapie, paměťových a motorických tréninků. Černovský zároveň dodává, že vznik nemoci může nastat už o dvacet let dříve, než propukne a než u člověka dojde ke snížení rozumových schopností. Začít tělo připravovat na boj s Alzheimerem až na hraně pětašedesátky proto nepovažuje za správné.
„Prevence musí být dlouhodobá. Je to trénink krátkodobé i dlouhodobé paměti, jsou to věci fyzické aktivity. Hypotézy výzkumů jsou postaveny tak, že nedostatečná fyzická aktivita, špatný životní styl, nadmíra stresu a nedostatek odpočinku mohou vznik Alzheimerovy choroby rozvíjet,“ říká Černovský.
Podle dosavadních výzkumů je u lidí s aktivním životním stylem a bohatým duševním životem průběh nemoci opravdu pomalejší; mozku prospívá učení se novým věcem, luštění křížovek, hraní her náročných na pozornost, četba, cestování a pohyb.
Česko se musí připravit
V roce 2000 mělo v Česku Alzheimerovu nemoc zhruba šedesát tisíc osob. Tři největší pojišťovny v těchto dnech ohlásily, že za poslední tři roky jejich počet stoupl o více než pětinu – a to na šestačtyřicet tisíc. S ohledem na další pojišťovny a nediagnostikované případy ale bude počet vyšší. Před dvěma lety šlo odhadem o 140 tisíc lidí a v roce 2050 by mohl podle studie ministerstva sociálních věcí a Univerzity Karlovy počet stoupnout na necelého čtvrt milionu.
Léčba nemoci zároveň patří k nejdražším. Podle údajů z roku 2010 vzrostly světové náklady na léčbu demence na 604 miliard dolarů (12 bilionů korun), přičemž největší část nákladů na nemoc tvoří finance na dlouhodobou péči o nemocné v léčebnách. To – s ohledem na demografický vývoj – klade i nebývalé nároky na stát a sociální služby.
„Koncepce ministerstva práce a sociálních věcí existují, počet klientů ale roste poměrně exponenciálně a stát není úplně připraven,“ upozorňuje Černovský. „Poptávka klientů po službách v domovech se speciálním režimem roste a nejsme ji schopni uspokojovat.“
O „podivně těžkém onemocnění mozkové kůry“ poprvé referoval německý psychiatr Alois Alzheimer. Rodák z bavorského Marktbreitu v roce 1887 absolvoval lékařskou fakultu ve Würzburgu, působil v Městském ústavu pro mentálně postižené ve Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1903 odešel do Mnichova, kde vedl neuroanatomické laboratoře při Královské psychiatrické klinice zdejší univerzity.
„Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi přezdívalo, o nemoci, která později získala jeho jméno, poprvé referoval 3. listopadu 1906 v Tübingenu. Nevzbudilo to ale žádnou pozornost, a i když byla choroba o dva roky později pojmenována jako „Morbus Alzheimer“, zmínka o ní opět prošla bez povšimnutí a nemoc byla považovaná za projev předčasné stařecké senility.
Alzheimer byl sice v roce 1912 jmenován profesorem a zároveň ředitelem Psychiatrické a neurologické kliniky Univerzity ve Vratislavi, kde 19. prosince 1915 v 51 letech zemřel v důsledku srdečního selhání, vědeckého uznání za průlomovou diagnózu se ale nikdy nedočkal. Až kolem roku 1980 lékařská věda charakterizovala Alzheimerovu chorobu jako jednu z nemocí sužujících naše století.
