Kdo jsou a čím si prošli iráčtí uprchlíci v Brně?

Emad, 46 let, absolvent ropného institutu. Pracoval jako předák údržby americké elektrárny nedaleko Tikrítu, za což  se dočkal granátu v pracovním bytě. V době atentátu naštěstí nebyl na místě. Je původem z bohaté rodiny, která vlastnila dva domy s pozemky. „Přišli jsme o všechno – o domov, o majetek i o důstojnost. Zůstat ale nešlo, byl to stav neustálého strachu a napětí. V televizi jsme vídali, jak lidé od IS křižují děti křesťanů. Přitom byli doslova za humny a naše děti ve vedlejším pokoji. Při prvním ostřelování Karakóše Islámským státem jsme se už nerozmýšleli a utekli z domova. Spali jsme tři dny venku, ale museli se pak ještě vrátit pro věci a doklady. Viděli jsme pak, jak v naší ulici bomba zabila ženu a roztrhala dítě.  Starým passatem jsem nakonec kromě ženy a tří našich dětí vezl ještě dalších deset lidí. Jsme rádi, že jsme vyvázli živí.“

Salwa, 42 let, absolventka VOŠ techniky a elektroniky. Jako sirota bez otce, který by ji mohl provdat, měla ve své zemi nehezké vyhlídky. Před neustálými útoky a perzekucemi uprchla se sestrami z Bagdádu ke křesťanské komunitě do města Karakóš. Tam ale žila jen do chvíle, než město dobyl IS. Přežívala pak více než rok v uprchlickém táboře v severoíráckém Erbílu. V plechových kontejnerech, jejichž stěny byly v létě rozžhaveny tak, že se jich nedalo dotknout a v zimě v nich teplota často klesala pod bod mrazu. „Nejdřív jsme spaly tři dny na ulici, bez jídla, pak v budově školy, kde zřídil kdosi provizorní uprchlické centrum bez sprch a s jedním záchodem na sto lidí. Nakonec jsme skončily v táboře s další tisícovkou křesťanských rodin. Nejspíš bychom se vydaly taky letos přes moře jako ostatní. Přestože jsme věděly, jak to může skončit. Do Karakóše jednou poslali pohřbít mrtvolu dítěte, které cestu nepřežilo. Cokoli je teď lepší, než v život v Iráku.“

Ismael, 40 let, původním povoláním automechanik. Je otcem ročního Gabriela. „Přivést dítě na svět v místě, kde by mu hrozily ukrutnosti páchané fanatiky z IS? To byl sám o sobě důvod, proč odejít. Děti byly zabíjeny nebo ukřižovány, pokud nebyly prodány k výchově pro boj za džihád.“ Narodil se v Karakóši, pracoval v Bagdádu a nakonec se vrátil do svého rodiště. Ani tam ale nebylo bezpečno. „Polovina sunnitů, našich bývalých sousedů, se dala k Islámskému státu.

Milad, 32 let, absolvent vysoké školy v oboru biologie. „Bratr, který pracoval v armádě, nás varoval, abychom byli připraveni na rychlý odchod, když se IS blížil k Mosulu. Karakóši se ale nějakou dobu islamisté vyhýbali. Doufali jsme pořád, že se situace zklidní, i když lidi ovládla atmosféra strachu. Pak ale z Mosulu do tří dnů vyhnali všechny křesťany. Majetek zabavili, dívky unesli. Mysleli jsme na odchod. Když začalo 6. srpna (2014) ostřelování Karakóše, prchli jsme k příbuzným a vyčkávali. Nakonec se stalo to neštěstí na hoře Sinjar, kdy muslimové postříleli desítky jezídů. Tehdy se lidé vydali hromadně na osmdesát kilometrů dlouhou cestu do Erbílu. Město bylo přeplněné, sotva jsme našli místo v parku. Spali jsme na zemi tak, že děti ležely na našich tělech, aby neprochladly. Dcera navíc byla po operaci.“ Na návrat Milad nepomýšlí. „To soužití, které dříve s musilmy existovalo, je dávno pryč.“

Sabeeh, 63 let. V místě bydliště sloužil dobrovolně jako kněz v kostele, také vlastnil pekárnu a živil se částečně dovozem aut. „Soužití s muslimy bylo čím dál horší. Množily se únosy, zvyšovalo výkupné. Za život se například platilo domem, v dalším případě už nebylo čím. Na studentské křesťanské autobusy z Karakóše do Mosulu se často střílelo, po našich ženách chtěli, aby chodily v šátku. V Mosulu vybuchly tři kostely, v Bagdádu v jednom postříleli třicet lidí při bohoslužbě. A na ten den (6. 8. 2014) nikdy nezapomenu. Sloužil jsem zrovna mši, když začalo ostřelování. Okamžitě jsem ji přerušil. Nebylo by to poprvé, co by se kostel stal bombovým cílem. Následovalo rychlé rozhodnutí. Prchaly mé dvě vdané dcery. Musel jsem je doprovodit. Karakóš jsme opuštěli v přeplněném autě mého švagra. Skončili jsme nakonec s dalšími 150 lidmi v Erbílu v sedmém patře nedostavěné administrativní budovy, kterou kdosi nabídl jako útočiště běžencům. Česko pro nás byla záchrana. Mohli jsme taky skončit v Egejském moři.

Halah, 45 let, absolventka obchodní akademie, sedm let studovala teologii, rok učila děti v uprchlickém táboře, ráda čte bibli. Rodiče Halah a jejích sester zavraždili džihádisté. Všechny doufají v nový a důstojný život v Česku. „Když IS dobyl Mosul, stopli přívod vody a elektřiny do Karakóše. V červnu 2014 začalo první ostřelování, a když pak v srpnu Daeš přímo zaútočil v ulicích, nečekaly jsme na nic a prchaly na sever. Kdyby nás dopadli, skončily bychom jako sexuální otrokyně a musely konvertovat k islámu nebo na místě zemřít.“ Halah, podobně jako ostatní uprchlíci z brněnské skupiny, pochází z bohatší rodiny a ve své zemi musela zanechat téměř všechen majetek. „Jsme ale neskonale vděční za pocit bezpečí. V Iráku jsme se už nemohly ani zasmát. Vrátit se nechci.“

Gabriel, 1 rok, Ismaelův syn. V případě dopadení Islámským státem by ho džihádisté s vysokou pravděpodobností prodali k výchově a výcviku na mučedníka.