Poněkud ve stínu uprchlické krize si připomíná 25 let od založení visegrádská skupina neboli též visegrádská čtyřka. Spojuje čtyři postkomunistické středoevropské země, které skupinu vytvořily především pro koordinaci svého zapojování do západních hospodářských, politických a obranných struktur. V současnosti jim slouží V4 především k dojednání společných postojů před jednáními Evropské unie.
Visegrádská skupina byla původně tříčlenná. V maďarském Visegrádu, tedy na místě, kde se ve 14. století sešli králové českých zemí, Uherska a Polska, podepsali 15. února 1991 dohodu o spolupráci tehdejší prezidenti Polska a Československa Lech Walesa a Václav Havel s maďarským premiérem Józsefem Antallem.
Státy měly mnoho společného: čerstvou zkušenost s komunismem a desetiletí existence v roli sovětských satelitů, začínající politickou i ekonomickou transformaci i vzdálenou ambici zapojit se do evropského integračního procesu. „V4 od samého počátku usilovala o to, aby padlo staré rozdělení Evropy na Východ a Západ, které bylo definováno železnou oponou,“ charakterizoval jeden z cílů skupiny v rozhovoru pro ČT český premiér Bohuslav Sobotka.
Zásadní pro visegrádskou skupinu byly roky 1993, 1999 a 2004. V roce 1993 se změnila podoba skupiny, z visegrádské trojky se rozpadem Československa stala visegrádská čtyřka. I přesto, že potom občas vycházely na povrch staré spory mezi Slovenskem a Maďarskem, má V4 dodnes neměnnou podobu.
Přesto se ale všem čtyřem státům nepodařilo vše bezezbytku společně koordinovat. Zatímco v roce 2004 vstoupily všechny visegrádské státy společně do Evropské unie, o pět let dříve vstupovaly do NATO pouze Česko, Maďarsko a Polsko. V roce 2002 na pražském summitu však již Slovensko pozvánku ke vstupu dostalo a o dva roky později se připojilo ke zbytku visegrádské skupiny i v aliančních strukturách. Pospolu také koncem roku 2007 zavedly čtyři státy schengenský režim na hranicích.
2004: Naplnění Visegrádu, nikoli však zánik
Vstup do Evropské unie, popř. NATO se na pohled stal naplněním smyslu existence V4. „Nebyla to jednoduchá věc, řada států se tomu bránila, nechtěly rozšířit Evropskou unii. Velmi často se k tomu někteří západoevropští politici také vrací. Bylo to strategické vítězství a byl to velký úspěch stejně jako to, že se podařilo vstoupit do Severoatlantické aliance,“ řekl o vstupu všech čtyř států (spolu s šesti dalšími) do EU Bohuslav Sobotka.
Několik let poté spolupráce na visegrádské úrovni skutečně skomírala, Nebylo to poprvé, o další existenci skupiny bylo možné pochybovat již v polovině 90. let. Tehdy, jen krátce po založení, patrně skupinu paralyzovalo vyjednávání o vstupu do Evropské unie. Zájmy jednotlivých států občas šly proti sobě a několik let bujela ve střední Evropě spíše rivalita než spolupráce. Tehdejší nečinnost ostatně patrně přispěla k „roztržení“ Visegrádu při vstupu do NATO.
Zejména po roce 2009 se ale znovu objevily nové důvody pro další spolupráci na úrovni V4. I jako členové EU mají státy V4 jedinečné postavení například v oblasti energetiky. Spory Ruska s Ukrajinou o plyn čtveřici států, které vzhledem ke své historii budovaly energetickou infrastrukturu od východu, znepokojila a jako by nastartovala novou etapu spolupráce. Země koordinují svá stanoviska před jednáními EU, summity visegrádských lídrů před významnými jednáními Evropské rady se staly takřka již standardem. „Všem vyhovuje, že jsme jejími členy, multiplikuje náš hlas a činí z nás vážného partnera,“ poznamenal slovenský ministr zahraničí Miroslav Lajčák.
Bývalý český prezident Václav Klaus však jednotu – a z ní plynoucí úspěch – V4 nikdy nevnímal. V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes řekl, že se jednotný postoj „nikdy zformulovat nepodařilo“ anebo na dohodu „bylo hned po příjezdu do Bruselu tou či onou zemí zapomenuto“.
Jak dokumentuje například loňské hlasování o tzv. uprchlických kvótách, ne vždy se čtyři země shodnou, přesto je společné směrování znatelné, na rozdíl od minulého desetiletí, kdy se jednotlivé státy pokoušely formovat úzká spojenectví s jinými zeměmi, zejména Německem či Rakouskem. Před aktuálním výročním summitem, který se stočil především k problematice migrační krize, se nad úzkou spoluprací čtyř středoevropských zemí ostatně někteří středoevropští politici pozastavili. Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn se dokonce obává vzniku „spolku odpadlíků“. „Nedokáži si představit, že by se Visegrád odděloval. Kdyby takovýto případ nastal, tak to nepřijímám, nepřeju si to,“ poznamenal.
Představitelé dalších unijních zemí jsou však více umírnění. Chtěli by však, aby visegrádské země o problémech nejednaly separátně. „Musíme všichni pracovat společně, hledat společná řešení pro Evropu. To se týká řady oblastí, jak hospodářské a měnové, tak imigrační,“ uvedl belgický ministr zahraničí Didier Reynders. Podobně se vyjádřil jeho litevský protějšek Linas Antanas Linkevičius, který však současně připomněl, že V4 není ničím výjimečným: „Skupiny, zeměpisně i podle oblastí, se vždycky setkávaly. Nordické, baltické státy, země Beneluxu.“
Nejde ale jenom o společná stanoviska. Země se vzájemně – přes visegrádský fond – podporují i v oblasti kultury, vědy nebo vzdělávání. Visegrádská skupina také začíná spolupracovat vojensky. Vzniká visegrádská bojová skupina, na které čtyři armády úzce spolupracují. „Vedle této formy spolupráce se snažíme koordinovat otázku spolupráce při ochraně vzdušného prostoru nebo při vojenských akvizicích. I tam se snažíme spolupracovat, abychom zefektivnili pořizování nové vojenské techniky,“ upozornil Bohuslav Sobotka.
Nejlepší sousedé?
Hlubší spolupráce se v posledních letech rozvíjí i přesto, že rozložení sil uvnitř i navenek visegrádské skupiny je v současnosti složitější než v době jejího vzniku. Zatímco původně uzavíraly dohodu téměř čtyřicetimilionové Polsko s patnáctimilionovým Československem a desetimilionovým Maďarskem a postavení všech tří zemí bylo srovnatelné, dnes co do velikosti a počtu obyvatel Polsko postkomunistické střední Evropě jednoznačně dominuje a také v celoevropském kontextu má nezanedbatelný význam.
Zatímco Polsko již za sebou zanechalo v EU nesmazatelnou stopu, neboť mělo svého předsedu Evropského parlamentu a dnes je bývalý polský premiér příslovečným „evropským prezidentem“, ostatní visegrádské země jsou k západu mnohem rezervovanější. Česko mělo deset let prezidenta, který se profiloval jako tvrdý kritik EU, Slovensko a Maďarsko se zase v posledních letech často ohlížejí k Rusku. Budapešť loni, v době, kdy ještě byly docela čerstvé události na Krymu a na východě Ukrajiny, navštívil ruský prezident, do Bratislavy zase přijel ruský ministr zahraničí. Český prezident naopak za svoji loňskou cestu do Moskvy sklidil kritiku a polští představitelé by se něčeho takové ani ve snu neodvážili. Naopak v posledních parlamentních i prezidentských volbách zvítězili konzervativci, jejichž postoj k Rusku je obzvláště odmítavý.
Nad rozdíly ale stále více převažuje to, co mají čtyři státy společné – a co ostatně podle premiéra Sobotky prakticky vylučuje úvahy o možných proměnách visegrádské skupiny: „V4 je unikátní tím, že k sobě máme velmi blízko, jsou to takové sousedské vztahy – hodně neformální, intenzivní, časté. V případě, že by se V4 rozšiřovala, tak by tento svůj charakter ztratila.“ Ačkoli podle prezidenta Miloše Zemana ani rozšíření – byť patrně jen částečné a neformální – úplně vyloučeno není. Se svým polským protějškem Andrzejem Dudou hovořil o možném posílení vztahů se zeměmi na sever a jih od visegrádských států.
