V půli srpna odcestovala Markéta Kutilová do Sýrie. Když pak po měsíci přijela domů, chtěla se okamžitě vrátit zpět. Do města v syrském Kurdistánu jménem Kobani, které kurdští bojovníci ubránili před Islámským státem. „Nenávist k uprchlíkům byla v Česku najednou tak velká, že jsem tomu nemohla uvěřit,“ říká. Už pět dnů po příjezdu ze Sýrie však měla Markéta Kutilová první přednášku. Bez větší propagace se v brněnském kině Skala sešlo pět set lidí. Téma? „Kdo jsou a proč k nám přicházejí uprchlíci.“ Od září do prosince pak po celém Česku přednášela tisícovkám posluchačů. A s fotografkou Lenkou Klicperovou stihla vydat reportážní knihu „Islámskému státu na dostřel“. Peníze z prodeje knížky ukládají novinářky do veřejné sbírky SOS Kobani a v únoru se do Sýrie chystají znovu.
Evropa je ve válce, říká válečná reportérka Markéta Kutilová
Jsou cestovatelé, kteří vydělávají tím, že jezdí do pěkných barevných zemí, pak vyrazí na turné, promítají snímky a vypráví. Vy jste se s fotografkou Lenkou Klicperovou vydaly do míst, která celému světu nahánějí hrůzu. Strávily jste měsíc na frontě bojovníků s Islámským státem a teď jezdíte po Česku a přednášíte o tom. Jak se to stalo?
Přednášky o Sýrii nejsou moje první. Začalo to Kongem. V roce 2007 jsem tam odjela s představou, že budu působit jako nezávislá novinářka v Africe. Dostala jsem se do oblasti válečného konfliktu ve východním Kongu, kde vypuklo obrovské sexuální násilí. To už jsem měla za sebou práci reportérky v Lidových novinách a dvě mise Člověka v tísni v Íránu a na Srí Lance. Chtěla jsem se tehdy vrátit k novinařině, a proto jsem odjela do Konga. Cesta s třemi sty dolary v kapse byla čiré bláznovství, ale já jsem věděla, že ten problém je třeba do Česka dostat. Tady se o něm vůbec nemluvilo, nikdo ho neznal. Neměla jsem ani na hotel, a tak jsem bydlela v Kinshase u jedné rodiny ve slamu… Ve východním Kongu jsem se pak dostala až do válečné zóny, a když jsem přijela domů, publikovala jsem první články a začala dělat přednášky. Nakonec jsem se do Konga vrátila a založila tam misi Člověka v tísni.
Před vypuknutím války v Sýrii tam s batohem na zádech jezdívalo hodně Čechů. Pár hodin v letadle a byli tam. Jak jste cestovaly vy?
Odcestovaly jsme koncem srpna. Abychom se vůbec do Sýrie dostaly, musely jsme letět do iráckého Erbílu, odkud jsme cestovaly přes řeku Tigris do Sýrie. Přesněji do oblasti Rojava, syrského Kurdistánu. Daleko snadnější by bylo cestovat přes Turecko, ale Turci na syrský Kurdistán vyhlásili embargo, moc lidí tam přes hranici nepouští a novináře už vůbec ne. Naším hlavním cílem bylo město Kobani, ve kterém jsme pak strávily deset dní.
Měly jste tam nějaké kontakty?
Nějaké jsme měly v iráckém Kurdistánu, ale v Sýrii jsme spolehlivého průvodce sháněly dost dlouho. Nakonec jsme se asi přes deset různých kontaktů dostaly k jednomu člověku, ovšem ukázalo se, že ten první kontakt neznal ten konečný. To bylo dost rizikové, protože spolehlivý průvodce byl pro nás naprosto zásadní. Pokud by spolehlivý nebyl, mohlo se stát, že by nás prodal Islámskému státu. Tenhle se však ukázal jako skvělý. Jmenuje se Ibrahim a pro jistotu jsme si ho ještě před odjezdem nechaly prověřit Kurdy, kteří žijí v Česku.
Kurdové takhle z Česka prověřovali Ibrahima v Sýrii?
Lidé, kteří jsou v té oblasti aktivní, se většinou nějak znají a dá se to prověřit. Navíc nám pomohla náhoda. Ten člověk, přes kterého jsme to tady v Česku prověřovaly, je velký kurdský aktivista a s otcem toho Ibrahima se kdysi kamarádil.
Proč jste tam jely?
Chtěly jsme blíže pochopit, proč lidé ze Sýrie utíkají. Také jsme chtěly vidět, jak boj Kurdů proti Islámskému státu vypadá zblízka. Možná ale úplně hlavním cílem té cesty bylo dostat se do města Kobani. To město se stalo symbolem téhle války a pořád je to jediné město, které se podařilo ubránit před Islámským státem. Byť za cenu naprosté destrukce. Ještě v době, kdy jsme tam jely, jsme nevěděly, jestli silnice do města bude průjezdná, jestli už bude osvobozená od Islámského státu, nebo ne.
Islámský stát je značka totálního zla. Měly jste strach?
Nebyl to ten strach, který máte, když jedete do války. Nebyla to klasická obava, že se vám ve válce prostě může něco stát. Spíš to byl strach právě z toho, jaký o sobě Islámský stát vytvořil obraz. Vědomí, že pokud se dostaneme do jeho rukou, pak cesta zpátky neexistuje. Prostě není. Tohle jsme samozřejmě věděly, ale máme s Lenkou stejný druh humoru, a to nám v překonávání strachu pomáhalo. Ovšem je mezi námi rozdíl. Já mám dítě, a Lenka ne. Takže přece jen už mám trochu větší pud sebezáchovy a v některých situacích jsem se bála více.
Kdy to bylo?
Nejvíc asi, když jsme od kurdského velitele dostaly povolení přespat v jednom místě na frontě. To místo se jmenuje Tel Barak a někdy kolem jedenácté večer začal útok Islámského státu. Lenka se radovala, že se něco děje, ale já měla strach. Byla tma, protože tam nefunguje elektřina, všichni ze základny odešli bojovat a nám tam nechali jednu bojovnici s kalašnikovem, aby nás chránila. Trvalo to dvě a půl hodiny, kdy jsme vůbec nevěděly, jak to dopadne. Isisáci vystřelovali světlice, aby měli přehled a mohli útočit. Dunělo nám to u nosu a my čekaly, kdy k nám vtrhnou. To byly chvíle, kdy jsem na dceru hodně myslela.
Jak se k vám Kurdové chovali? Nebyly jste pro ně naivní holky z Evropy, které je přijely okukovat?
Naopak, mají velký respekt, když k nim přijedou zahraniční novináři. Samozřejmě to vítají, chtějí, aby tam novináři jezdili. Potřebují to. Cítily jsme z jejich strany opravdu upřímnou radost, že tam jsme. Snesli nám první poslední, a přestože skoro nic nemají, celou dobu nás hostili. Chystali nám k obědu smažená vajíčka s chlebem a vařenými bramborami. A samozřejmě pořád čaje, ty nám nabízeli při každé příležitosti.
Věděli něco o České republice?
Česku říkají Čekína, ale nic o něm nevědí. Ovšem, když jim řeknete, že v Čekíně je město Brno, tak to už vědí všichni. Znají ho podle zbrojovky. Ale když tam chcete opravdu někomu vysvětlit, odkud jste, musíte říct, že Česko leží hned vedle Německa.
Vrátily jste se v půlce září a v listopadu jste vydaly knihu. Jak jste to stihly?
Původně jsme vůbec nepředpokládaly, že by z toho mohla být knížka. Nakonec jsme se do ní pustily a za dva týdny byla napsaná. Je to vlastně taková velká reportáž.
Jak jste se po návratu cítily doma? Změnilo se za ten měsíc něco?
Byl to obrovský šok. Před odjezdem to vypadalo, že uprchlíci nejsou tak velké téma. Sice už se tady o tom hodně mluvilo, ale ta nenávist nebyla ještě ve společnosti tak cítit. Jenže vrátily jsme se ze Sýrie a měly pocit, že jsme přijely do úplně jiné země. V první chvíli jsme obě toužily otočit se a být v Sýrii okamžitě zpátky.
I přes to nebezpečí? Co vás tam táhlo?
Byly jsme tam s lidmi, kteří se k nám chovali přátelsky a s neuvěřitelnou pohostinností. Vyslechly jsme desítky příběhů a chvíli jsme tu válku prožívaly s nimi. Stávalo se, že jsme si u některých příběhů i pobrečely.
Povíte mi nějaký?
V Kobani jsme se potkaly s jednou vdovou, která se v Kobani narodila a žila tam s manželem a dvěma dětmi. Když začala útok Islámského státu, rodina se rozdělila. Jako všichni civilisté chtěli prchnout do Turecka, ale manžel se rozhodl, že zůstane a bude své město bránit. Ta žena byla tehdy těhotná a manžel Džamal jí kladl na srdce, aby dítě pojmenovala po něm, pokud by padl. Řekla mu, že to neudělá, protože tam není zvykem pojmenovat dítě po otci. Jenže za dva měsíce dostala do Turecka zprávu, že Džamal skutečně zahynul.
Setkaly jsme se s tou ženou v jejím úplně rozstříleném baráku, do kterého se z Turecka vrátila a žije v něm s manželovými rodiči a třemi dětmi. Mezi Kurdy tam panuje kult mučedníků. Bojovníci, kteří padnou ve válce proti Islámskému státu, jsou oslavováni jako hrdinové a mučedníci. Vyprávěla nám, jak všichni jejího manžela oslavují a jsou na něj hrdí, ale ona při tom plakala, protože o svého Džamala přišla. Stála tam v tom rozbořeném domě s malým Džamalem v náručí, z očí jí tekly slzy a nám také.
A pak jsme se vrátily domů mezi lidi, kteří v životě žádného Syřana neviděli, kteří v životě neviděli ani muslima a vykládají, jak jsou všichni muslimové takoví a makoví a jak je nenávidí a jak tady žádné Syřany nechceme… Oni ale vůbec nevědí, o čem mluví. Vůbec si nedokážou představit, v čem tam ti lidé žijí. Proto se mně chtělo okamžitě sbalit věci a vrátit se do té války. Za lidmi, kteří používají srdce, kteří jsou prostě lidmi.
Jak si ten odpor k uprchlíkům vysvětlujete?
Přemýšlela jsem o tom hodně. Chápu lidi, kteří se bojí něčeho, co neznají. Je ovšem otázka, z čeho vlastně mají strach. Bojí se islámu? Vždyť v Evropě žije čtyřicet milionů muslimů. A to mimochodem nikdo neví. Zeptejte se kohokoli na ulici, kolik žije v Evropě muslimů. Budou říkat čtyři tisíce? Čtyřicet tisíc? Ale čtyřicet milionů, které tady žijí desetiletí, staletí, to vám prostě nikdo neřekne. Argumenty lidí jsou často scestné, vytvořené médii. Média dávají příliš velký prostor politikům a komukoli, kdo má potřebu se k tomu vyjadřovat, aniž by o tom cokoli věděl. Takže dnes se každý herec béčkové kategorie vyjadřuje k islámu a každý řidič, který jezdí přes Francii kamionem, je odborník na islám.
Navíc si z toho politici udělali populistické téma. Hrají na tu notu, na kterou voliči slyší a média jim dávají prostor. Velký problém vidím také v tom, že lidem chybí kritické myšlení. To by se už konečně mělo začít učit ve školách. Lidé nejsou schopni rozlišovat, komu média patří, jaké jejich vlastník sleduje zájmy, proč zrovna takhle píšou. Nepíšou tak jenom proto, že čím je ten článek bulvárnější, tím má větší čtenost a větší příjem z inzerce?
Lidé prostě nejsou schopni oddělit realitu od toho, jak ji média předkládají. Takže pouze konzumují informace a už si je dál nezpracovávají. Co je psáno, to je dáno. A komu média patří, to už lidé vůbec nerozlišují. Takže se například šíří fenomén Parlamentních listů a většinu čtenářů nezajímá, že jejich majitelem je senátor Ivo Valenta, král hazardního byznysu, který si řeší své zájmy a cíle.
Jako novinářka jste začínala v Lidových novinách. Kdybyste teď dostala nabídku pracovat pro ně v Sýrii, přijala byste?
Ani náhodou. Dokud budou patřit Andreji Babišovi, tak ne. Považuji za naprosto skandální, že takhle vysoce postavený politik může vlastnit nejvlivnější deníky v zemi.
Jak si na své cesty opatřujete peníze?
Je to dost nákladná záležitost, především ten místní průvodce, ten je hodně drahý. Naštěstí jsme sehnaly sponzora, takže to nemusíme platit ze svého. Nikdy bychom na to ani neměly.
Kdy jste začala s besedami o Sýrii?
Hned několik dní po návratu jsem byla v Brně. Do kina Skala tam přišlo pět set lidí, přestože jsem předtím ještě vůbec nikde neprezentovala, že jezdím a přednáším o Sýrii.
Proč jste se do toho pustila?
Lidé jsou zmasírovaní strachem a ten ovlivňuje jejich myšlení. Jsem přesvědčená o tom, že když mají lidé pravdivé informace, dokážou se správně rozhodovat. Myslím si, že česká společnost je ve skutečnosti velmi tolerantní, a kdyby měla dostatek pravdivých informací, tak by s přijímáním uprchlíků souhlasila. Jenže lidé mají nepravdivé informace, a proto dávají najevo takovou nenávist.
Co lidem na přednáškách vyprávíte o Islámském státu?
Že je to teroristická skupina, která zneužívá islám k naplňování svých mocenských cílů. Nejlepší definice Islámského státu, kterou jsem slyšela, říká, že je to banda idiotů řízená skupinou velice inteligentních lidí. Myslím, že je to naprostá pravda, protože většina bojovníků Islámského státu jsou lidé s vymytým mozkem, kteří si nechali namluvit, že bojují za islám. Vedle nich pak bojuje řada psychopatů z celého světa, kteří využívají možnost beztrestně vraždit, znásilňovat a loupit a přitom nemají s islámem vůbec nic společného.
A především je to organizace, která jde po zdrojích, po penězích. Už jen proto, že v jejím vedení jsou lidé, kteří byli dříve napojení na Saddáma Husajna. Tohle jsou opravdoví profesionálové a velice inteligentní lidé. Ovládají veliké území s šesti miliony obyvatel díky strachu a své ideologii. Tohle spojovat s islámem je nesmysl, protože islám je stejně zneužitelné náboženství, jako je zneužitelné křesťanství.
Předpokládám, že na vaše přednášky nechodí jenom ti, kteří o těch věcech přemýšlejí stejně jako vy.
Vůbec ne. Například v Pardubicích přišlo pět chlapíků z iniciativy Islám v Česku nechceme. Paní organizátorka z toho měla strach, bála se, že budou dělat problémy. Jenže ti pánové za mnou po přednášce přišli a moc mi děkovali, že jim to spoustu věcí osvětlilo a že podpoří naši sbírku SOS Kobani.
Největší smysl ale vidím v přednáškách pro školy, protože je vidět, že děti mají naprostý nedostatek informací. Jenom přejímají to, co slyší kolem, co čtou na Facebooku nebo co jim říkají doma. Děti jsou moje nejvděčnější obecenstvo, od nich mám nejsilnější zpětnou vazbu, když za mnou chodí a říkají, že tohle opravdu nevěděly. To je skvělé. Nejhroznější totiž je, když třeba stojíte před třídou deváťáků a zeptáte se, co si myslí o uprchlících. A tři patnáctiletí kluci vstanou a před celým učitelským sborem, před všemi spolužáky prohlásí: „Střílet!“
Máte naději, že po vaší přednášce to říkat nebudou?
To asi ne. Nevím, jestli dokážu změnit myšlení těch tří. Chci ale předávat pravdivé informace těm ostatním, aby se k nim nepřidali.
Chystáte se do Kobani zpátky?
Máme tam namířeno v únoru. Chceme tam odvézt peníze ze sbírky SOS Kobani na pomoc místní nemocnici a stavbu základní školy. Chceme také natočit příběh mladé ženy, která vstupuje do řad kurdských bojovníků, přidává se k jejich ženským milicím.
Jak dlouho tam budete?
Zase tři týdny až měsíc. Delší dobu s průvodcem bychom nezaplatily a bez průvodce tam být nemůžeme, to prostě nejde. Z peněz, které se nám podaří získat ze sbírky SOS Kobani, nepůjde na úhradu našich nákladů ani koruna. Na to jsme si zase musely sehnat sponzora.
Jste s lidmi v Kobani v kontaktu?
Jistě, přes Facebook. Bylo to pro nás velmi překvapující. Přijely jsme tam z moderního Iráku, z iráckého Kurdistánu, kde je cítit síla ropy. Všude nové silnice, nákupní centra, nová auta. A pak přijede do Sýrie, asfaltka najednou končí, na prašných hrbolatých cestách oprýskané vraky, žádné shopping centrum, všude jen hliněné obchůdky… A najednou zjistíte, že váš řidič a váš průvodce jsou neustále na svých mobilech a celou dobu jenom surfují. Každý má totiž u sebe takovou malou krabičku s mobilním internetem. Chytají signál z Turecka a z toho jedou. Takže kdekoli jsou on-line. Takhle jsou ve spojení se svými rodinami v Německu, nebo teď třeba s námi.
Podobně jako jsou lidé z Islámského státu ve spojení se svými lidmi v Evropě?
Obrazně řečeno ano. Evropa si vůbec neuvědomuje, že je opravdu ve válce, že je cílovou destinací Islámského státu. Podceňuje Islámský stát a myslí si, že problém je v Sýrii. Samozřejmě, že ten základ tam skutečně je, ale je také uvnitř Evropy. Uvnitř Evropy máme tisíce Evropanů, kteří už odešli bojovat za Islámský stát. Tam jim vymyli mozek, tam je vycvičili a už jsou zpátky. A my tu nemáme zákony, podle kterých by ti lidé mohli být trestaní.
Takže oni se v pohodě vrátí do svých kvartýrů někde v Bruselu, v Paříži a já nevím, kde všude… V pohodě si tady budou žít a v okamžiku, kdy dostanou příkaz, se půjdou někam odpálit. Takhle je vycvičil Islámský stát. My tady nejsme schopni zasáhnout ani proti téhle páté koloně, která je uprostřed Evropy, a místo toho se soustředíme na to, že bombardujeme Islámský stát v Sýrii, což samo o sobě vůbec nic neřeší. Mám pocit, že pokud se Evropa neprobere a neuvědomí si, že ten prvotní problém, který musí vyřešit, je tady uvnitř Evropy, tak máme opravdu pět po dvanácté.
Co ještě vám v médiích chybí, a proto o tom mluvíte na přednáškách?
O čem se tady nemluví, k čemu není vůle, je nutnost utnout finanční zdroje Islámského státu. Bez toho jej nikdy neporazíte. Sýrie je hřiště mocností, které si tam spolu hrají, a hlavní problém je v tom, že z existence Islámského státu spousta stran finančně profituje. Je to tam jeden velký byznys. Ropu, která Islámskému státu vydělává až dva miliony dolarů denně, nakupují mafie za jednu třetinu ceny, než je cena na světových trzích, a prodává ji dál. A největším konečným odběratelem je Turecko, potom Bašár Asad, Irák a Jordánsko. Dokud se tyhle finanční toky neuzavřou, nebude Islámský stát nikdy poražený.
Ale o tom se prostě nemluví. Točí se v tom příliš mnoho peněz a je to obrovský. A bombardování Islámského státu i pozemní operace samy o sobě prostě nestačí. Na ty se totiž nabaluje další profit lidí a firem, které jsou na to napojené. Skutečná porážka Islámského státu je možná pouze promyšlenou kombinací tří faktorů. Udělat pořádek s teroristy, které Islámský stát vycvičil pro Evropu. Uzavřít finanční zdroje Islámského státu. Potom teprve mohou mít vojenské operace trvalejší úspěch, ale do té doby to bude zase jen byznys, při kterém budou umírat nevinní lidé. Stejně jako v Kobani.
Přivezla jste si odtamtud něco na památku?
Ručně tkaný koberec. Jedna rodina ho vyhrabala z ruin, takže je samá díra. Ale oni nám ho vnutili. Poslední co mají, tím vás obdarují. Nemůžete odmítnout.