Lyudmila Deyneka bydlí ve Lvově v ulici T. G. Masaryka a je předsedkyní České besedy, nejstaršího českého spolku krajanů. Dětství prožila na Urale, kam režim poslal jejího otce do vyhnanství. Václav Topinka byl stalinistickému Sovětskému svazu podezřelý svým českým původem a navíc byl novinář. Měl skončit na popravišti, potom mu byl trest smrti změněn na 25 let v lágru.„Naše rodina má s Ruskem své hluboké zkušenosti a táta předvídal, že nás nikdy nenechá na pokoji. Když se Ukrajina odtrhla od Sovětského svazu, nevěřil, že to může být tak snadné, jak to tenkrát vypadalo. Tvrdil, že nezávislost nastane, až se Ukrajina vykoupe v krvi. Nevěděli jsme, kdy to přijde, ale skutečně to přišlo,“ říká Lyudmila Deyneka.
Ukrajinská Češka: Ukrajinu miluji, zatím ještě neodcházím
Jaký byl rok 2015 ve Lvově, ve městě na západě Ukrajiny, odkud je to do Prahy blíže než na východ země decimovaném válkou?
Na první pohled to ve Lvově vypadá, že se nic neděje, jako by žádná válka ani nebyla. Ovšem když se podíváte lidem do očí, vidíte, že jsou velmi vážní. Celý rok jsme čekali, že konečně přijde nějaká změna, ovšem nic se nestalo. Lidé už z toho začínají být unavení. Žije se stále hůř, vše je čím dál tím dražší, ale platy a důchody zůstávají stejné. Teď na začátku zimy všechny nejvíc zajímá, kolik bude stát plyn. Ten také zdražil a ceny se mění každý měsíc. V listopadu jsem za teplo zaplatila téměř půlku své penze, a to ještě nebyla skoro žádná zima. Mám důchod tisíc šest set sedmdesát hřiven, to je stejná částka jako v korunách, protože kurz je teď jedna k jedné. Od té doby, kdy se Ukrajina osamostatnila od Sovětského svazu, se každý rok začátkem zimy opakuje stejný rituál. Vždy se mluví o tom, že nebude plyn, že nebude uhlí a všichni jsou tady z toho vystrašení. A od začátku války je to ještě horší.
Jak se to projevuje?
Všechny problémy Ukrajiny odnášejí především obyčejní lidé a na každém kroku slyšíte, že už se to nedá vydržet. A nejvíce se všichni bojí právě zimy. Když přečkáme zimu, bude zase na chvíli lépe. S nadsázkou se u nás říká, že na jaře vyroste tráva a bude co jíst. Kdo má zahrádku, kousek půdy nebo alespoň záhon, ten je vlastně bohatý, protože má své vlastní jídlo. Lidem na vesnici je mnohem lépe než ve městě, ve kterém musíte všechno kupovat. Já mám zahradu asi tři sta kilometrů od Lvova na předměstí Novohradu Volyňského v Žytomyrské oblasti. Mám tam domek po rodičích. Je sice malý, ale patří k němu kus půdy, a tak nemusím nakupovat brambory, rajčata, okurky ani ovoce. Nasušila jsem jablka a navařila marmelády. Všechno si sama vypěstuji na zahradě a v sadu.
Na první pohled to ve Lvově vypadá, že se nic neděje, jako by žádná válka ani nebyla. Ovšem když se podíváte lidem do očí, vidíte, že jsou velmi vážní. Celý rok jsme čekali, že konečně přijde nějaká změna, ovšem nic se nestalo.
Jezdíte na zahradu tři sta kilometrů daleko? To je, jako byste v Česku jezdila téměř na opačný konec republiky.
Do Novohradu jsme se s rodiči přistěhovali po návratu z Uralu, kde byl táta v gulagu. Vychodila jsem tam celou základní školu. Když otce pustili z vězení, žili jsme na Uralu ještě několik let, protože jsme se neměli kam vrátit. Museli jsme našetřit peníze, abychom si mohli pořídit domek. Ten táta sehnal právě v Novohradu Volyňském. Po studiích na univerzitě jsem zůstala ve Lvově, ale teď jsem vděčná rodičům, že ten domek se zahradou mám. Je to moje jistota. Začátkem roku tam nejméně na měsíc odjedu. Po tátovi jsou tam kamna, a to je můj největší poklad. Otec mi vždy kladl na srdce, abych o ně pečovala a nikdy je nedávala pryč. „Nebude uhlí, nebude plyn, ale nasbíráš si dřevo, uvaříš jídlo a zahřeješ se,“ říkal otec, ještě když jsem byla mladá holka. Měl pravdu. Lituji, že tady ve Lvově kamna nemám. S kamny bych se cítila mnohem bezpečněji.
Otec Lyudmily Deyneka se narodil roku 1921 v rodině volyňských Čechů na Ukrajině. Novinář, výtvarník a umělec byl v roce 1947 zatčen a odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na 25 let odnětí svobody. Byl vězněn v pracovním táboře na Urale. Po Stalinově smrti a nástupu Nikity Chruščova povolily úřady rodině, aby se na Ural přistěhovala za otcem.
Po Novém roce to už bude dva roky od Majdanu. Potom přišla anexe Krymu a válka na východní Ukrajině. Když to tenkrát začalo, napadlo vás, že to bude tak dlouho trvat?
Začít válku je snadné, ale skončit velmi těžké. Vzpomeňme třeba na Američany ve Vietnamu, na Sověty v Afghánistánu. Jak rychle a snadno to vždy začíná a jak dlouho to pak trvá. Teď jsem si už téměř jistá, že na Ukrajině to bude stejné. Oficiálně to dnes vypadá, že se na východě nebojuje, ale není to pravda. Pořád se tam střílí, pořád máme mrtvé a raněné. Mladých chlapců, kteří tam umírají, neustále přibývá. Zůstávají po nich ženy a sirotci, nebo se ti kluci vracejí domů zmrzačení. Je to hrůza a bojím se, že ten problém je vážný natolik, že se ho hned tak nepodaří vyřešit.
Setkáváte se ve Lvově s lidmi bezprostředně zasaženými válkou?
Ve Lvově funguje několik středisek pro uprchlíky. Žijí tam lidé, kteří nemají vůbec nic. Utekli jen s tím, co měli na sobě, všechno tam na východě nechali, o všechno přišli. Jejich domy jsou rozbořené, nemají se kam vrátit. Snažíme se jim ve Lvově pomáhat. Je tady několik sběrných míst, kam nosíme oblečení, ale třeba také jídlo nebo elektrické vařiče. Vedle kostela Svatého Ondřeje je místo, kam lidé odnášejí tyhle věci a je tam neustále rušno. V chrámu Svatého Petra a Pavla, kam chodím v neděli na mši, se zase konají pravidelné sbírky na podporu našich vojáků. Vždy, když dostanu důchod, odnesu z toho něco do té sbírky. V našem kostele mám záruku, že se moje peníze opravdu dostanou tam, kde jsou potřeba. Jinde takovou jistotu nemáte. Lidé dávají své poslední hřivny, ale nikdo neví, kde vlastně skončí.
Začít válku je snadné, ale skončit velmi těžké. Vzpomeňme třeba na Američany ve Vietnamu, na Sověty v Afghánistánu. Jak rychle a snadno to vždy začíná a jak dlouho to pak trvá. Teď jsem si už téměř jistá, že na Ukrajině to bude stejné.
Dokáže se stát a město o uprchlíky z východu postarat?
Ukrajina s tím má velké problémy, protože státu chybí peníze. Je to velmi složitá situace. Za prvé je stát rozkradený a za druhé stojí válka mnoho peněz. Na východě se teď sice oficiálně neválčí, ale armáda tam je a každý den stojí Ukrajinu ohromné částky. Většina dětí z uprchlických rodin tady ve Lvově přesto chodí do školy, a tak je alespoň v tomhle jejich život normální. Ovšem jinak jsou to lidé bez domova a nikdo neví, co s nimi bude dál.
Situace v Evropě a ve světě se od Majdanu velmi změnila. Evropa je rozpolcená přívalem uprchlíků, Rusko válčí v Sýrii.
Velmi se toho bojíme. Mluvila jsem s přáteli v Polsku a ti se mne ptali, jak to teď na Ukrajině vlastně vypadá. V médiích prý už nejsou o Ukrajině skoro žádné zprávy, jako by vše bylo v pořádku. Nepochybuji o tom, že přesně takhle to Putin chtěl, aby svět od Ukrajiny odvrátil pozornost, aby se na Ukrajinu zapomnělo.
Jenže Putin Ukrajinu na pokoji nenechá, bude to dál pokračovat a my se staneme jeho zbožím. Putin s námi bude kšeftovat, stejně tak se Sýrií. Bude žádat, aby Západ zmírnil ekonomické sankce proti Rusku, nabízet různé ústupky a slibovat spojenectví ve válce proti islamistům. Vidíte, že už se to děje a máme z toho na Ukrajině velké obavy. Putinovi nesmíte věřit vůbec nic.
A je tady ještě jedna věc. Putin teď bombarduje Sýrii a chce nás tím zastrašit. Je to vzkaz pro Ukrajinu: „Podívejte se, co dokážu a moc si se mnou nezahrávejte!“
Statistiky koncem roku potvrdily, že v České republice přibylo obyvatel. Rozhodující podíl na tom mají cizinci, včetně Ukrajinců. Odcházejí na Západ také lidé ze Lvova?
Ještě před rokem jsem si myslela, že ze Lvova lidé odcházet nebudou, ale jak se ekonomická situace na Ukrajině zhoršuje, válka nekončí a řešení je v nedohlednu, mění se to. Stále více mladých rodin odchází ze Lvova do Polska, do Německa i do České republiky. Bude to stále větší problém, protože jsou to většinou vzdělaní lidé, kteří tady vystudovali univerzity, lékaři, inženýři, informatici. Já jim rozumím, mají vzdělání, mají rodiny a hledají pro ně perspektivu, kterou tady ztrácejí. Je mi z toho ale velmi smutno, budou Ukrajině chybět. Sleduji to také v České besedě. Před časem jsme se začali rozrůstat, přicházeli k nám mladí lidé, ale teď už se tam zase schází jen naše starší generace, protože mladí zamířili do Česka. Vylepšili si v besedě češtinu a odešli. Bohužel.
V České besedě
Jak vnímáte v posledním roce situaci v České republice? Sledujete českou politiku? Mluvíte o tom s krajany v besedě?
Ukrajina je můj domov. Já tu zemi miluji. Dříve jsem říkala, že určitě nikdy neodejdu. Teď říkám, že zatím ještě ne. Není to ale jednoduché. Mám tam sice velmi dobré přátele, ale žádné příbuzné. Nevím, co bych tam dělala.
Sledujeme to velmi pozorně. Čteme noviny i časopisy, které dostáváme od Generálního konzulátu České republiky ve Lvově. Všichni v besedě nemají počítač, ale ti, kteří mají, sledují každý den internet. Hledají zprávy o tom, co řekl Zeman, co odpověděl Sobotka… Všechno nás to zajímá. Také jsem letos byla dvakrát v Česku. Vím, že toho spoustu kritizujete, ale mně se v Česku velmi líbí. Pokaždé sleduji, co se změnilo, kde jste postavili novou silnici, kde opravili nějaký most. Čechům na tom asi nepřijde nic zvláštního, ale já to dobře vidím a mám z toho radost. Také se mi moc líbí české lesy. Vidím, že jsou zdravé a čisté, že se v nich hospodaří. Stejně tak vypadají pole. Teď na podzim všude poorané a pečlivě sklizené. Vím, že jistě není zdaleka všechno v pořádku, ale mluvím teď o tom, co vidím a jaký mám z toho pocit.
- Česká beseda ve Lvově byla založena roku 1867 ihned poté, kdy to rakousko-uherské zákony umožnily. Lvovští Češi zaregistrovali svůj spolek jen o tři dny později než Češi ve Vídni, jejichž spolek byl vůbec první zaregistrovaný v Rakousku-Uhersku. Jelikož vídeňský spolek již neexistuje, je Česká beseda ve Lvově nejstarším krajanským spolkem Čechů.
Jaký je váš pohled na situaci v české společnosti? Tady se velmi mluví o tom, že se rozděluje.
S Milošem Zemanem a jeho otevřenou podporou Putina máme v České besedě velký problém. Plánovali jsme letos několik akcí, ke kterým jsme potřebovali povolení od úřadů, a to povolení jsme nedostali. Řekli nám, že kvůli našemu prezidentovi. Já jim na to říkám, že se sice hlásím k české menšině, ale žiji na Ukrajině a mým prezidentem je Petro Porošenko. Také moji ukrajinští přátelé se mne na to ptají a já jim musím vysvětlovat, že prezident Zeman není celé Česko. I když je jasné, že si ho lidé zvolili. Při návštěvě v Česku jsem se často setkala s lidmi, kteří mají rádi Zemana a fandí komunistům. Velmi mne z toho bolí u srdce, ale pochopila jsem, že s tím nic nezmůžu. Oni svůj názor nezmění, a proto se s takovými lidmi o politice raději nebavím. Potkávám u vás také lidi, kteří se tváří, že všemu rozumějí. Mají naprosto jasno ve všem, co se děje ve světě, včetně Ukrajiny. Také potkávám lidi, kteří nadávají na Václava Havla. Pro mne ale je Havel veliký hrdina, skutečný prezident. Byl odvážný a dokázal pro Českou republiku udělat ohromné věci.
Všechny problémy Ukrajiny odnášejí především obyčejní lidé a na každém kroku slyšíte, že už se to nedá vydržet. A nejvíce se všichni bojí právě zimy. Když přečkáme zimu, bude zase na chvíli lépe. S nadsázkou se u nás říká, že na jaře vyroste tráva a bude co jíst.
Jaký problém jste měla s úřady kvůli prezidentu Zemanovi?
Už tři roky má Česká beseda připravenou velkou pamětní desku s podobiznou Švejka. Vyrobil ji sochař, který je tady ve Lvově autorem Masarykovy sochy. Chceme tu desku se Švejkem umístit v jedné vesnici na Haliči nedaleko Lvova, o které Jaroslav Hašek ve Švejkovi píše. Už tři roky se snažím, abychom tam toho Švejka mohli instalovat. A letos mi na radnici oznámili, že Miloš Zeman je Putinův kamarád, a proto u nich žádný Švejk nebude.
A já jim říkám: „Pamatujete si, kolik zraněných lidí během Majdanu i války zachránili lékaři v českých nemocnicích? Pamatujete si, kolik vojenských přileb a neprůstřelných vest k nám dobrovolníci z Česka přivezli? Kolik potravin, léků a humanitární pomoci sem stále přivážejí? Takové malé Česko a podporuje takovou velkou Ukrajinu.“ Jenže to je nezajímá. Je tady totiž ještě jeden mnohem větší problém než Zeman. Korupce. Pořád mi dávali najevo, že chtějí něco do kapsy, protože na Ukrajině za všechno musíte platit. Samozřejmě, že to odmítám. Tak teď mají nový argument. Zemana. Ukrajina má dnes dva strašné nepřátele. Putina a korupci. Těžko říct, který z nich je horší.
Přemýšlíte o tom, že byste odešla ze Lvova do České republiky?
Ukrajina je můj domov. Já tu zemi miluji. Dříve jsem říkala, že určitě nikdy neodejdu. Teď říkám, že zatím ještě ne. Není to ale jednoduché. Mám tam sice velmi dobré přátele, ale žádné příbuzné. Nevím, co bych tam dělala.
Vzpomínáte v souvislosti se současnou situací na svého otce?
Samozřejmě. Pořád. On totiž předvídal, že se to stane, že nás Rusko nenechá na pokoji. Když se Ukrajina odtrhla od Sovětského svazu, nevěřil, že to může být tak snadné, jak to tenkrát vypadalo. Říkal, že nezávislost nastane, až se Ukrajina vykoupe v krvi. Nevěděli jsme, kdy to přijde, ale skutečně to přišlo.