Praha - I po 40 letech se vynořují nová fakta o okupaci Československa. Do boje proti invazi vojsk Varšavské smlouvy se tehdy zapojili někteří členové Sedmé správy Ministerstva vnitra. Šlo o krycí jméno pro správu spojení. Hrstce lidí se podařilo například přerušit spojení mezi Prahou a Moskvou a osm členů šifrové služby dokonce vzdorovalo Sovětům při předání pracoviště.
Budova dnešní Ruzyňské věznice byla kdysi srdcem šifrové služby Československa. Oldřich Pekárek a dalších sedm zaměstnanců ji v srpnu 68 odmítli předat Sovětům. „Každý vedoucí je povinen udělat nějaká opatření k obraně toho pracoviště a tak jsem dal příkaz vydat zbraně,“ vzpomíná Pekárek.
Ministerstvo vnitra tehdy ve zmatku okupace nijak nereagovalo. Důvodů pro obsazení budovy přitom bylo víc. „Tiskly se tady letáky, fotografie zrádců z řad státní bezpečnosti a ministerstva vnitra,“ vysvětluje Pavel Žáček, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.
Po dvou dnech ale přišel rozkaz vzdát se a všichni odbojníci putovali do vězení ve strachu z deportace do SSSR. „Přes mříže bylo vidět, jak přistávají letadla a do těch Andul nasedají Rusové a naši lidi, tak jsem si říkal, kde je ten okamžik, až nás naloží a už se nikdy do Československa nevrátíme,“ říká k tomu Pekárek. Až na jednoho, který dostal tři roky vězení, měli nakonec štěstí a vyvázli jen s podmínkou.
Rádiová obrana
Skupina odporu vůči invazi vojsk Varšavské smlouvy kolem pana Pekárka nebyla jediná. Přidali se i další členové Sedmé správy Ministerstva vnitra a kladli odpor, kde se dalo. V rukou měly účinnou zbraň v podobě rádiové obrany.
Podařilo se jim ukončit rušení zahraničního vysílání, zejména Svobodné Evropy, a posílili také signál Československé televize a rozhlasu. Později se osmělili k přímému útoku a přerušili mezinárodního spojení mezi Prahou a Moskvou.
Ti, kteří se zapojili do protiokupačních akcí, byli kromě trestu zapsáni na černý seznam ÚV KSČ. Směrnice organizátorů protisocialistických a protisovětských akcí čítala přes 6000 jmen.
