Praha – Písničkář Jaroslav Hutka strávil přes deset let svého života v nucené emigraci. Podle svých slov tehdy nevěřil, že se ještě někdy do bývalého Československa dostane. 25. listopadu 1989 se ale nakonec jako vůbec první exulant domů vrátil. Když se pak odtajnily svazky StB, byl rád, že mezi udavači nebyl nikdo z jeho přátel. Stále ale trvá na tom, že na něj donášel tehdejší šéf Jazzové sekce Karel Srp. O životě v době komunismu a svých zážitcích z exilu diskutoval se studenty pražského Gymnasia Jižní Město, kde vystoupil jako host v rámci projektu společnosti Člověk v tísni: Příběhy bezpráví.
Emigrovat? Zbabělost
Hutka podle svých slov dřív o emigraci nikdy neuvažoval. Po roce 1968 byl naopak radikálně proti: „Považoval jsem to dokonce za zradu. Ani jsem potom neposlouchal Svobodnou Evropu, bral jsem to tehdy strašně tvrdě, že tady člověk musí zůstat a dělat do momentu, kam až to půjde. Počítal jsem, že mě velmi rychle zavřou, trvalo to ale deset let. Komunisti si to vyřizovali mezi sebou, my jsme pro ně byli příliš mladí, aby se o nás v tu chvíli zajímali. Tenkrát jsem byl vzteklý i na Kryla, že utekl, považoval jsem to za zbabělost.“ Čas ale podle něj vše nakonec „nějak rozředil“.
Havel nebo Havlíček?
Po vzniku Charty 77 se komunisté snažili jejím signatářům znepříjemnit život a ideálně některé dostat natrvalo ven za hranice. Příčinou prvního Hutkova krátkého pobytu ve vězení byla písnička Havlíčku Havle. „Havel byl tehdy zrovna zavřený, tak jsem o něm udělal písničku. Následoval třídenní výslech a otázka byla stále tatáž: 'O kom je ta písnička?' Já jsem pořád říkal, že je to o Havlíčku Borovském… Jeden estébák se mě proto ptal, od kdy si Havlíček říká Havle. Řekl jsem, že je to v epigramech. On pak odešel, a když se vrátil, řekl: 'Měl jste pravdu, jeden soudruh byl v knihovně a našel to tam,'“ popsal zážitek z výslechu.
Nakonec byl obviněn z nedovoleného podnikání, protože se živil jako umělec, i když dle posudku znalců žádným umělcem nebyl: „Estébáci mi říkali, že mám jenom dvě volby, buď emigraci, nebo vězení, že už mě nenechají běhat po ulicích… Moje tehdejší žena mě potom více méně přemluvila, ať emigrujeme, protože to vypadalo, že bych si šel sednout na čtyři roky.“ V říjnu 1978 tak se svou manželkou odjel do Holandska. Oba se tehdy museli vzdát i československého občanství: „Byl to divný pocit, byla to moje první cesta do zahraničí a zároveň jsem odjížděl napořád.“
Když se proto po revoluci řešilo, zda zakázat komunistickou stranu, byl podle svých slov jednoznačně pro a dodnes lituje, že komunisté jako strana stále existují. „Já jsem to chtěl, ale Havel je idealista a tam udělal mizernou chybu. Nechtěl být ten, kdo něco zakazuje, protože by se stejně objevili pod novým jménem. To by mi nevadilo, už by to alespoň bylo obtížnější.“
Akce Asanace
Po vzniku Charty 77 přemýšleli vedoucí komunističtí představitelé v Československu, jak se jejím signatářům pomstít a umlčet ty, kteří proti režimu vystupují. 21. prosince 1977 byl proto vydán rozkaz, na jehož základě se mělo: „Docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce Charta 77 od ostatních signatářů, u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout vystěhování z ČSSR.“ Možnost emigrovat StB Hutkovi poprvé otevřeně nabídla v červnu roku 1977. K emigraci byli nuceni například i Milan Hlavsa, Svatopluk Karásek, Václav Malý, Karol Sidon, Petr Cibulka nebo Pavel Landovský. Dokument o akci StB s názvem Zpěvák najdete zde.
O generaci na kufrech a dopisech manžela Milady Horákové
Když přijel Hutka do Holandska, neuměl žádnou cizí řeč. Holandsky se ale brzy naučil. Nechtěl podle svých slov „uvíznout na kufru“ jako řada emigrantů, kteří odešli už kolem roku 1948, ale uměli stále jen česky. Takzvaná generace na kufrech totiž podle něj stále čekala, že se vrátí domů, zradila ji ale ruská okupace. „Tam už to vypadalo, že se to zlepšuje, že bude návrat, ale najednou se to celé zablokovalo.“ Znát to podle něj bylo například na dopisech manžela Milady Horákové. V 50. letech byl zatčen spolu s manželkou a dcerou, podařilo se mu ale utéct. Po neúspěšných pokusech o propuštění rodiny nakonec utekl do Německa a později se dostal až do Ameriky. „Každý rok psal kamarádce v Norsku dopis, kde celý rok popsal i s tou nadějí, jak se to politicky zlepšuje. Dopis, který napsal po srpnu 68, už byl najednou velmi zmatený a beznadějný. Za tři roky poté umřel.“
„Když jsem jel na návštěvu do Rakouska, jel jsem podél hranice z druhé strany Šumavy. Byl to tehdy absurdní pocit, že kousek dál mám v Českém Krumlově a v Budějovicích hodně kamarádů, kteří jsou nedosažitelní.“
Samotní Holanďané o situaci v Československu určité informace měli. Podle Hutky ale celkově situaci moc nerozuměli. Mírové hnutí, které v zemi bylo, například věřilo tomu, že východ chce hlavně mír. „Jako emigrant měl člověk jinou zkušenost, zásadní pro mě byla hodnota svobody. Pro ně ne. Oni ji sice měli, ale měl jsem pocit, že ji neumí využít. Byla tam taková frustrace z toho, že promarňují život. Člověk ale o hodnotách ví nejvíc ve chvíli, kdy o ně přichází.“
„Jardo, prosím tě, to není koncert, my sundaváme vládu.“
„Když přišel 17. listopad, říkal jsem si, že stejně jako v 68 bude trvat nadšení lidí tak tři týdny a ty jsem chtěl zažít, tak jsem přijel,“ popsal první myšlenky na cestu do Československa. Přiletěl 25. listopadu, kdy shodou okolností probíhala v Praze na Letné jedna s největších demonstrací. Na letišti mu nejprve odmítli dát vízum, nakonec se mu ho podařilo za 70 marek získat, ale jen na 48 hodin. „Venku mě čekala parta lidí a odvezli mě rovnou na Letnou a já jsem jen koukal… Vůbec jsem nepočítal s tím, že se z emigrace někdy vrátím, ty režimy tady vypadaly stabilně, měl jsem pocit, že je to nadosmrti… Zazpíval jsem Krásný je vzduch a pak Stůj břízo zelená. Dav se mnou obě odzpíval a pak ke mně přistoupil Havel a tak jako do ouška mi říká: 'Jardo, prosím tě, to není koncert, my sundaváme vládu.'“
Několik let po revoluci zpřístupnil parlament utajené spisy StB. Z Hutkova svazku se zachovalo kolem 700 stran (kompletní spis najdete zde). „Když jsem poprvé dostal svůj spis, bylo to takové nové čtení o mně samotném… Příjemné překvapení bylo, že z mého okolí nikdo neudával. Jediný podstatnější udavač byl Karel Srp, tehdejší šéf Jazzové sekce. Od něj se dozvěděli docela podstatné věci… Pamatuju si, že za mnou přišel jazzman, půjčil jsem mu desky a zajímalo ho všechno, co dělám. Vím, o čem jsme tehdy mluvili, to ve spisu prostě i bylo. Před tím navíc byla stránka, že o mně mají málo informací a že za mnou musí někoho poslat. Další stránka už byla návštěva Karla Srpa…. On dodnes sám nevěří, že udával.“
Hutka to podle svých slov nechtěl po revoluci už dál řešit, když ale Srp oznámil, že chce kandidovat do Senátu, vše se podle něj změnilo. „Tím mě tak otrávil, že jsem tu informaci pustil ven. Tím jeho kandidatura skončila.“ Srp se ale proti takovým obviněním brání. V roce 2000 dokonce Městský soud pro Prahu 1 rozhodl, že byl ve spisech komunistické StB evidován jako její spolupracovník neoprávněně.
Jaroslav Hutka se narodil 21. dubna 1947 v Olomouci. Studoval na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze, studia však nedokončil. V roce 1967 začal vystupovat jako kytarista a zpěvák, nejprve v duu s Vladimírem Veitem, později s Petrem Kalandrou. V roce 1972 se stal iniciátorem folkového sdružení Šafrán, jehož členy byli například Vladimír Merta nebo Vlasta Třešňák. V roce 1978 byl donucen odejít do zahraničí, žil v Holandsku v Rotterdamu. Zpět domů se vrátil 25. listopadu 1989 a začal opět vystupovat. V posledních letech spolupracoval často s kytaristou Radimem Hladíkem. Vydal několik autorských alb, je také autorem několika knih, věnoval se rovněž tvorbě pro děti. Svá autorská alba nyní vydává sám v edici Samopal.
