Praha – Začal už osmý ročník projektu Příběhy bezpráví, který seznamuje žáky základních a středních škol s československými dějinami tak novodobými, že pro jejich rodiče ještě historií nejsou. Přestože je škola pro dnešní teenagery často jediným zdrojem informací o době nedávno minulé, téma komunistického Československa je ve výuce na mnoha školách z časových důvodů opomíjeno. Slavnostní zahájení letošních Příběhů bezpráví se za účasti ministrů Karla Schwarzenberga a Petra Fialy uskuteční dnes v 18:30 v pražském kině Lucerna, kde bude rovněž předána Cena Příběhů bezpráví, která je udělována za odvážné postoje a činy v období komunistického režimu.
Letošní ročník Měsíce filmu na školách je zaměřen na téma normalizace. „Toto období jsme vybrali zejména s ohledem na to, že je v mnohém stále živé a výrazně ovlivňuje naši současnost. Diskuze o předlistopadových časech se rozmělňuje a nezřídka se na ně pohlíží jen jako na éru sociálních jistot. Přitom právě v normalizaci najdeme počátek mnoha našich potíží. Tehdy se rozšířila zásada, že každý se má starat sám o sebe, tehdy se rozmohla korupce a v praxi ujalo heslo 'kdo nekrade, okrádá '. Každodenně jsme svědky toho, že normalizační návyky ze společnosti nevymizely,“ doplňuje Karel Strachota.
Podle výzkumu společnosti Člověk v tísni považuje více než polovina studentů život v socialistickém Československu ve srovnání se současností za lepší nebo srovnatelný. „Nevyčítejme to mladým lidem, tedy generaci, která nemá s životem v předlistopadové ČSSR osobní zkušenost. Obraz minulosti si skládají z toho, co se dozvědí ve škole, od rodičů a z médií. Selhává svět dospělých. Náš projekt nabízí náctiletým informace o životě v diktatuře, seznamuje je s osudy obětí totalitního režimu a také lidí, kteří mu aktivně vzdorovali. Považujeme za důležité zprostředkovat žákům a studentům zkušenost, že svoboda a demokracie není danost, že je lze ztratit, a proto je nutné o ně pečovat. Pokud někdo na období před rokem 1989 vzpomíná v dobrém, je to jeho volba. Nicméně mladí lidé mají být vychováváni k úctě k demokracii a právnímu státu,“ říká Karel Strachota, ředitel programu Jeden svět na školách.
V rámci Měsíce filmu na školách si každá škola vybere jeden z nabízených dokumentárních filmů a poté, co studenti film zhlédnou, následuje diskuze s hostem - historikem, filmařem nebo pamětníkem. Do letošního ročníku Měsíce filmu na školách se přihlásilo již více než 750 škol.
Školy si letos mohly vybrat ze tří nabízených dokumentů, které jim byly následně zdarma zaslány. Film České děti se věnuje jednomu z výrazných nezávislých hnutí druhé poloviny 80. let, které zásadní měrou přispělo k demonstracím v letech 1988 a 1989. Další snímek Hej Gusto představuje soudní proces s Pavlem Křivkou za složení parodické písně na tehdejšího prezidenta ČSSR Gustáva Husáka a dokument s názvem Nikomu jsem neublížil přináší výpovědi spolupracovníků StB, kteří otevřeně hovoří o tom, jaké motivy je vedly ke spolupráci se Státní bezpečností a tajnou policií.
České děti
K nejvýraznějším protikomunistickým iniciativám pozdních 80. let patřilo hnutí České děti. Svůj manifest zveřejnilo v květnu 1988 a mezi signatáři byli převážně mladí lidé. Hnutí tak projevilo nezávislé myšlení a zásadní měrou přispělo k demonstracím v letech 1988 a 1989, zejména během tzv. Palachova týdne v lednu roku 1989. Autoři se v dokumentu České děti zaměřují především na mladé publikum, jemuž chtějí připomenout, že potřeba postavit se proti bezpráví není podmíněna věkem. Ve snímku se kombinují dobové záběry a materiály s hranou rekonstrukcí tehdejších událostí. Vizuálně atraktivní pojetí podtrhuje dynamický střih a originální hudba.
Hej Gusto – Z letopisů Máselné Lhoty 1985
„Hej Gusto, je husto!“ – tak začíná parodická píseň Pavla Křivky a Pavla Škody, kterou složili v roce 1985 v reakci na smrt sovětského prezidenta Leonida Brežněva. Komponovali ji na hudbu známé Rybovy České mše vánoční. Pavla Křivky si Státní bezpečnost všimla také v souvislosti s jeho ekologickým aktivismem. Při domovních prohlídkách pak policie objevila text písně zesměšňující prezidenta ČSSR Gustáva Husáka a následoval soudní proces. Pavel Křivka byl odsouzen na tři roky za podvracení republiky, Pavel Škoda na dvacet měsíců za pobuřování. Snímek Petra Slavíka ukazuje, nakolik totalitní vláda potlačovala jakékoli projevy svobody, byť se jednalo o neškodnou píseň.
Nikomu jsem neublížil
Dokument Pavla Křemena pátrá po motivech, které za minulého režimu vedly lidi ke spolupráci se Státní bezpečností (StB). Někdo spolupracoval kvůli rodině či kariéře, pro dalšího představovalo být agentem svého druhu dobrodružství. Ve filmu otevřeně vypovídají jak bývalí spolupracovníci StB, tak samotní důstojníci komunistické tajné policie. Každý se ke své minulosti staví po svém – ale většina z nich ve filmu alibisticky prohlašuje, že vědomě „nikomu neublížili“. Dokument působivě ilustruje, jak rafinovanými způsoby komunismus korumpoval lidské charaktery.
Během listopadu je pro veřejnost také otevřena výstava fotografií, která vznikla jako vyústění týmových projektů Příběhy bezpráví – z místa, kde žijeme, při kterých se mladí lidé setkávali s pamětníky bezpráví minulého režimu ve svém okolí. Studentské týmy zaznamenávaly výpovědi pamětníků, hledaly fotografie a dobové materiály v archivech, na jejichž základě pak zpracovaly do textových či audiovizuálních výstupů životní příběhy pamětníků, jejichž život poznamenala zvůle komunistického režimu.
