Občanská demokracie nedokázala voliče v předvolební kampani přesvědčit o tom, že má smysl říct: „volím_pravici“. Zisk pouhých 7,7 procenta představuje pro tým Miroslavy Němcové a Martina Kuby vůbec nejhorší výsledek v dějinách strany, a někdejší hegemon tuzemské pravice se tak po dvaceti letech ve vrcholné politice proměnil ve stranu středního, či dokonce malého významu. Vedení jako reakci na neúspěch dalo k dispozici své funkce. Bez zajímavosti není, že Miroslava Němcová měla z ODS nejvíce preferenčních hlasů, zatímco Martin Kuba se z pozice číslo jedna na jihočeské kandidátce do Sněmovny vůbec nedostal.
Modrý pták si zlomil křídla. Z ODS je malá strana
Václav Klaus a modrý pták. Fotografie předsedy vlády a logo jeho strany platily na konci milénia za jeden z nejvýraznějších symbolů tuzemské transformace. Občanská demokratická strana vzniklá z řad revolučního Občanského fóra představovala po celá devadesátá léta nepřehlédnutelného hegemona českého politického života a její start byl raketový - při volbách do České národní rady v roce 1992 obdržela více než 29 procent hlasů a tehdy druhý Levý blok (formace slučující komunisty a Stranu demokratické levice) za ní na roztříštěné voličské šachovnici meškal o celých patnáct procent.
Podpora, jíž se občanské demokracii dostalo, se zdála být logická. Široce rozkročená strana hlásící se k hospodářskému liberalismu a politickému konzervativismu někdejší britské premiérky Margaret Thatcherové vedla přerod tuzemské společnosti ke kapitalismu i demokracii. Nabízela tak kýžený esprit Západu, jasnou alternativu k politické levici, kterou zdiskreditovala čtyřicetiletá vláda jedné strany.
Teprve v roce 1996 (a ještě spíš v roce 1998) vyrostla občanským demokratům silná alternativa v podobě sociální demokracie vedené Milošem Zemanem. Byl to potom právě současný prezident, kdo v den svého zvolení do čela státu konstatoval: „Vývoj jde doleva.“ Ten citát je sice Masarykův, platí ovšem i v situaci, kdy ho použil Zeman. S výsledky předčasných voleb se o tom ostatně definitivně přesvědčila i ODS.
Vstávat, hřímal Topolánek, ale strana měla ještě noc
„Musíte si to říkat nahlas! ODS nemá voliče, je to dnes malá strana. Budíček!“ burcoval své spolustraníky na kongresu loni v listopadu někdejší partajní šéf Mirek Topolánek. Občanští demokraté pod vedením Petra Nečase, jenž Topolánka nahradil krátce před sněmovními volbami v roce 2010, se tenkrát ale spíš snažili hasit rebelii ve vlastních řadách. Skupina poslanců kolem Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fuksy totiž odmítala hlasovat pro zvýšení DPH a řešením se stal až jejich odchod z poslaneckých lavic do vedení státních podniků.
Tento „politický deal“, jak o dohodě později hovořil Nečas, ovšem znovu vyhřeznul letos v červnu, když policie všechny tři poslance zatkla – a s nimi i šéfku premiérova kabinetu Janu Nagyovou (nyní Nečasovou). Existence druhé pravicové vlády, v jejímž čele ODS stála, měla v tu chvíli trvat už jen několik dní.
Ve zmiňovaném projevu z dušičkového kongresu Topolánek upozornil i na to, že za soustavně mizejícími voliči stojí „eroze naší důvěryhodnosti“. Ta se přitom nevázala jen na dohodu s rebely, ale také na kabinetní politiku. Petr Nečas během tří let své vlády stihnul – převážně kvůli skandálům či vyvažování vnitrostranických sil – vyměnit všechny ministry z vlastní strany, čímž si připsal dějinné prvenství. Nejvíc rošád do té doby provedl Miloš Zeman, který coby předseda vlády vyměnil 10 ministrů.
Změnu politického stylu nevyvolal ani propad senátora Přemysla Sobotky v lednové prezidentské volbě. Kandidát nejsilnější vládní strany získal pouhých 2,46 % hlasů, což po Janě Bobošíkové představovalo druhý nejhorší výsledek. „Já bych jako předseda po takovém výsledku byl už po politické smrti,“ konstatoval tehdy Topolánek. Ve straně se sice rozeběhla diskuse o tom, co dál, všechny hovory ale utnula červnová aféra Nagyová a následný pád vlády. K finálnímu zdiskreditování ODS tak paradoxně došlo pod vedením muže, který měl její obraz coby „pan Čistý“ vylepšit.
GALERIE
Předseda ODS Mirek Topolánek (2009) autor: Stanislav Peška, zdroj: ČTK
Klaus torpédoval i „Mirku, naši premiérku“
Topolánkova kritika navíc nezůstávala osamocena. K dění uvnitř strany je řadu měsíců nebývale kritický i její otec zakladatel, Václav Klaus. Ten krátce před volbami uvažoval o návratu do politiky jako lídr sjednocené pravice, čili konkurent modrých, a nakonec místo ODS podpořil rovněž neúspěšný blok Jany Bobošíkové Hlavu vzhůru. Rodné straně potom počátkem měsíce vzkázal: „ODS nemá jakoukoliv naději, aby oslovila voliče - den za dnem si dává vlastní góly.“
Byla to přitom právě občanská demokracie, kdo Klausovi zajistil deset let na Pražském hradě a kdo se k němu nadále hlásí minimálně v zahraniční politice. Mimořádně trpce musí Klausovy výroky znít hlavně Miroslavě Němcové, prezidentově letité a loajální stoupenkyni, již občanští demokraté nasadili do letošních voleb jako tvář, která není zdiskreditovaná.
Po sedmi letech pravicových kabinetů, dvou pádech vlády (přičemž jeden z nich přinesl mezinárodní ostudu v čase českého předsednictví), kmotrovských či korupčních skandálech a úsporách v čase hospodářské krize ovšem slogan "Mirka, naše premiérka„ voliče nepřesvědčil. Pro občanské demokraty ve víkendových volbách hlasovalo jen 7,7 % lidí, a strana tak obsadí 15 mandátů. Ve srovnání s uplynulým obdobím přijde o 38 poslanců - a to přitom platily výsledky z roku 2010 za její dosud nejhorší bilanci. Současný propad je ještě výraznější při pohledu na začátek sedmileté éry, kdy polarizovaná kampaň “Paroubek kontra Topolánek" přinesla ODS víc než 35 % hlasů.
S méně než osmiprocentním ziskem se fenomén tuzemské transformace po dvaceti letech na politické scéně proměnil ve stranu středního, či dokonce malého významu. Občanská demokracie tak doslovně kopíruje osud své slovenské kolegyně, SDKÚ-DS vedené Mikulášem Dzurindou - i ji poslaly do politické bezvýznamnosti stranické půtky a korupční skandály, stejně jako úspory a škrty, to vše korunované pádem vlády, který podpořili poslanci z koaličních řad.
Zisk ODS ve volbách do PS PČR
Modré radnice - poslední záchranná síť
Situace občanských demokratů je dnes o to komplikovanější, že jejich sněmovní pozice představovaly jedno z posledních míst, kde mohli působit jako mocný element. Výsledek voleb do dolní komory stranu zákonitě ochromí, a to hned z několika důvodů:
- Někdejší lídr tuzemské pravice nemá už pět let jediného hejtmana. V loňských říjnových volbách do krajských zastupitelstev dokázal nabídnout alternativu k sociálnědemokratickým vládám pouze plzeňský lídr Jiří Pospíšil, i na západě Čech ale nakonec koalici sestavovala druhá ČSSD.
- Výrazné ztráty strana utrpěla i ve volbách do Senátu o týden později; ze třinácti mandátů obhájila pouhé dva, a její senátorský klub se tak zúžil téměř o polovinu (na 15 křesel). V historii občanských demokratů jde o nejnižší zastoupení v horní komoře.
- Na konci letošního května navíc ODS přišla o post pražského primátora, když jí TOP 09 vypověděla koaliční smlouvu a Bohuslava Svobodu nahradila jeho náměstkem Tomášem Hudečkem. Pozice vládce Prahy je přitom pro svůj vliv i finanční toky přirovnávána k ministerské funkci.
- Měsíc poté přišla policejní razie ve Strakově akademii, Nečasova demise, pád vlády a ztráta ministerstev. Ani jeden premiér za ODS tak řádně nedokončil své druhé volební období - Václava Klause porazila v roce 1997 aféra kolem tajného stranického konta ve Švýcarsku, Mirka Topolánka o dvanáct let později hlasování o nedůvěře vládě.
- Po peripetiích s rozpuštěním sněmovny nakonec ODS na dlouhou dobu přišla také o výraznější poslanecké zastoupení - včetně postu šéfky dolní komory.
Jediná a poslední síla, o kterou se nyní může občanská demokracie opřít, je její síť starostů - strana se ji ostatně snažila využít už v těchto volbách při sestavování kandidátek. Zda bude komunální základna pro renesanci ODS stačit a zda o ni budou voliči vůbec stát, se rozhodne příští rok na podzim, kdy Česko čekají volby do obecních zastupitelstev.
Jak se v uplynulých dvaceti letech měnila sněmovní síla ODS? Odpoví infografika.
Události (zdroj: ČT24)