Když 8. prosince 1988 přistál na starém ruzyňském letišti airbus s francouzským prezidentem na palubě, jednalo se o historický okamžik, aniž by Francois Mitterrand musel v následujících dvou dnech cokoli prohlásit či vykonat. Až do té doby totiž do Československa žádný francouzský prezident nezavítal, a to ani v období první republiky, která si na těsných vztazích s Paříží zakládala. Výjimečnost události ostatně neopomnělo zdůraznit ani Rudé právo ve svých zprávách („První návštěva francouzského prezidenta od roku 1918“) ani Mitterrand a Gustáv Husák ve svých projevech na slavnostní recepci téhož dne večer.
Mitterrandova návštěva Prahy působila o to mimořádněji, že cesty západních státníků do zemí východního bloku nebyly zrovna časté. Jakkoli konec 80. let představoval díky Gorbačovově perestrojce období tání (Prahu tentýž rok na jaře navštívil i německý kancléř Kohl), západní diplomacie zůstávala v kontaktech s komunistickými zeměmi zdrženlivá.
Výrazný moment pro československo-francouzskou diplomacii ovšem nakonec zcela zastínila událost jiná a vyvrátila i obavy některých lidskoprávních organizací, že Mitterrandova cesta komunistický režim legitimizuje. Po oficiálních ceremoniích, návštěvě Lán, procházce po Karlově mostě a jednání s Husákem i generálním tajemníkem ÚV KSČ Milošem Jakešem totiž usedl francouzský prezident ke společnému stolu také se signatáři Charty 77. K pověstné snídani s Mitterrandem došlo 9. prosince 1988 – na den přesně před pětadvaceti lety.
Na velvyslanectví s kartáčkem na zuby
„Při cestě do Paříže jsem prezidentovi řekl: Musíte jet do Prahy a vyžádat si od vládnoucích autorit setkání s disidenty,“ vzpomínal později francouzský velvyslanec Jacques Humann, který kontakty s protirežimními aktivisty navázal jako první. Podle jeho slov vzešel z následného požadavku Elysejského paláce „celkem vážný střet“ s Gustávem Husákem, Pražský hrad ale nakonec ustoupil. Když potom Mitterrand svému československému protějšku zájem o schůzku s opozicí potvrdil, měl Husák bez odporu prohlásit: „Je vaší věcí, s kým se ve volném čase setkáte, to nebudeme ovlivňovat. Jenom jsme žádali, abyste se nesetkal s Alexandrem Dubčekem.“
Symbol sovětské okupace v roce 1968, kterou Mitterrand zmínil hned po příletu, se setkání skutečně nezúčastnil – podle šéfa Jazzové sekce Karla Srpa mu bylo znemožněno opustit Bratislavu. K jednacímu stolu v jídelně malostranského Buquoyského paláce tak nakonec usedlo „jen“ osm představitelů tuzemského disentu: Rudolf Battěk, Jiří Dienstbier, Miloš Hájek, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý, zmíněný Karel Srp a Petr Uhl. Francouzskou stranu zastupoval nejen prezident Mitterrand a velvyslanec Humann, ale i ministr zahraničí Roland Dumas a dalších pět diplomatů.
Témata hovoru byla nasnadě. Komunistickým režimem perzekvovaní chartisté s francouzským státníkem mluvili o lidských právech a politické situaci v zemi, vyjádřili zklamání nad opatrnickou politikou Kremlu, respektive nad nulovými důsledky pražské cesty Michaila Gorbačova. Dostalo se i na vztahy mezi Československem a Francií; disidenti Mitterranda žádali o to, aby Paříž rozlišovala svou politiku vůči Moskvě a Praze.
Tradovanou se později stala především slovní výměna mezi francouzským prezidentem a Václavem Havlem – když se státník chartistů zeptal, jak se činnost disentu a obhajoba lidských práv promítá do jejich pracovní a rodinné situace, Havel odpověděl, že i nyní má s sebou kartáček na zuby, protože neví, jak celý den skončí. Sám navíc nepočítal ani s tím, že se setkání uskuteční. „Byl jsem si jistý, že nám zabrání se na ambasádu dostat a vezmou nás k výslechu. Ale nezastavili nás,“ vzpomínal později.
Husák musel kvůli Havlovi čekat
Harmonogram Mitterrandova pobytu v Praze původně počítal s tím, že snídaně na francouzské ambasádě potrvá třicet minut. Nakonec se protáhla na hodinu a čtvrt; její další účastník, novinář Petr Uhl vzpomínal, že se kvůli tomu musel posouvat celý oficiální program.
„My jsme na snídani diskutovali tak dlouho, že se setkání s Husákem zdrželo o půl hodiny. A Husák to věděl,“ vracel se Uhl k francouzské schůzce v rozhovoru pro Český rozhlas. „Bylo to významné už tím, že on (Mitterrand) nám položil otázku, zda nám nevadí, že jde za tím Husákem a že vůbec jednají. My jsme ho ujišťovali, že ne, pokud se tam bude hovořit o lidských právech, což v jeho případech bylo samozřejmé.“
Mitterrand nakonec zamířil s komunistickými funkcionáři do Bratislavy a disidenti opouštěli Buquoyský palác s pocitem satisfakce. „Já jsem s rozhovorem velmi spokojen. Je to poprvé, kdy se hlava státu oficiální setkala s nezávislými aktivisty. Je to nový fenomén, který je pro nás velice důležitý,“ uvedl tehdy Havel pro reportéry agentury AP.
Jak reagovala československá média?
Navzdory očekávání se zpráva o snídani s Mitterrandem objevila i na stránkách Rudého práva, a to v záznamu tiskové konference, které se francouzský prezident zúčastnil 9. prosince odpoledne při návštěvě Bratislavy:
"Zpravodajové rozhlasové stanice France-Inter a americké agentury AOP položili v různých obměnách několik otázek týkajících se A. Dubčeka, setkání francouzského prezidenta se signatáři Charty 77 a tematiky lidských práv v Československu. F. Mitterrand odpověděl, že v pátek ráno se sešel s osmi až devíti lidmi, kteří jsou vesměs signatáři charty. Pan Dubček mezi nimi nebyl. Pokud jde o lidská práva, řekl dále F. Mitterrand, prezident a generální tajemník (tzn. Husák a Jakeš – pozn. red.) začali o této otázce hovořit, což usnadnilo náš vstup do této problematiky. Neslyšel jsem nikoho, kdo by říkal, že tento problém byl vyřešen mlčením nebo odmítání. To je vše, co k tomu mohu říci."
Československá televize na rozdíl od oficiálního stranického tisku Mitterrandovu snídani zamlčela - v reportážích pro Televizní noviny se věnovala jen neproblematickým částem prezidentova programu. Záběry ze snídaně jsou tak k dispozici jen díky nezávislým filmařům. Podívejte se:
Mitterrandova návštěva pohledem ČST
Snídaně s Mitterrandem tématem Událostí
Cesta k první demonstraci
Obdobně jako Havel později hodnotil snídani s Mitterrandem i historik Oldřich Tůma – ve studii pro časopis Dějiny a současnost uvedl, že její význam nespočíval ani tak v projednávaných tématech, jako spíše v tom, že k ní vůbec došlo. Mitterrand byl totiž prvním vrcholným představitelem západní Evropy, který se s reprezentanty disentu setkal.
Podle Tůmy tak projevil mimořádnou prozíravost a politickou intuici a celou událost je možné vnímat i jako kolíkování francouzských pozic ve střední a východní Evropě. Nejednalo se totiž o jediné setkání tohoto druhu; později jednal i s čelnými představiteli sovětské a polské opozice – s Andrejem Sacharovem a Lechem Walesou.
„Francouzská snídaně“ a Mitterrandova návštěva Prahy měla také bezprostřední dopad na následující činnost protirežimních aktivistů. Jen o den později se na Škroupově náměstí na pražském Žižkově odehrála první povolená opoziční demonstrace. A Havel v této souvislosti uvedl: „Bylo to znamení, že se věci začínají měnit. Neříkám, že se začala bortit železná opona, ale první trhliny se objevily.“
Ve stejném složení jako 9. prosince 1988 se snídaně na francouzské ambasádě opakovala ještě 14. září 1990. Tentokrát ovšem s tím rozdílem, že Jiří Dienstbier byl už ministrem zahraničních věcí - a Václav Havel prezidentem demokratizujícího se Československa.
