Praha – Hilsneriáda, největší propuknutí antisemitismu na českém území během 19. století, začala vraždou mladé dívky. Když byla před 115 lety zavražděna švadlenka Anežka Hrůzová, byl z její vraždy obviněn ne příliš chytrý mladík židovského původu Leopold Hilsner. Dosud se neví, kdo vraždu skutečně spáchal, ale lidová poptávka byla taková, že bylo nutné Hilsnera zavřít. Značný růst vlivu příslušníku židovské národnosti totiž začal být trnem v oku velké části společnosti a začaly se rozvíjet teorie o židovském spiknutí. Řada Židů byla nespravedlivě obviňována – známá je Dreyfusova aféra ve Francii, nebo právě Hilsneriáda v Čechách.
Devatenáctiletá Anežka Hrůzová pocházela z vesnice Malá Věžička nedaleko od Polné, kde pracovala jako švadlena. 29. března 1899 odešla jako obvykle do práce, domů se však už nevrátila. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech v lese Březina. Vrah ji nejprve uhodil zezadu do hlavy, potom přiškrtil provazem a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem. Tělo ukryl do mlází a zmizel. Anežka měla roztrhané oblečení, ale známky znásilnění shledány nebyly. Příčinou smrti bylo vykrvácení. Poblíž místa nalezení těla byly stopy krve. Řada stop ovšem byla zničena davem při objevení.
Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý nepříliš inteligentní mladík Leopold Hilsner z židovské komunity v Polné, který pocházel z chudé rodiny a živil se především jako tulák a žebrák. Vzhledem k tomu, že tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu 1. dubna ráno a Velikonoce toho roku připadaly na konec židovského svátku Pesach, vznikla domněnka, že se Anežka stala obětí rituální vraždy. Tato teorie byla podpořena pitevním nálezem, který tvrdil, že smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit. Anežka byla pohřbena 4. dubna na hřbitově u kostela sv. Barbory za velké účasti veřejnosti.
Proces s Hilsnerem byl zahájen týden na to u soudu v Kutné Hoře za obrovského zájmu médií a před velkým množstvím publika, které bylo přesvědčeno o Hilsnerově vině. Lidé se nevešli ani do soudní síně a na vynesení rozsudku čekali pod okny. Na základě nepřímých důkazů byl Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě k trestu smrti. Sám Hilsner se jednou pod nátlakem spoluvězňů ve vazební věznici k vraždě přiznal a označil dva své údajné spolupachatele, ale později své přiznání odvolal. Účast dalších osob nebyla nikdy před soudem prokázána.
Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku
Na Hilsnerovu obranu se jako jeden z mála postavil profesor Tomáš G. Masaryk, který označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské, za což si vysloužil nenávist veřejnosti. Za tuto projevenou statečnost se mu dostalo básničky „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ Po Masarykových protestech a na základě dalších znaleckých posudků byl verdikt 25. dubna 1900 zrušen a případ byl soudem ve Vídni vrácen k novému projednání. Masaryk si vysloužil posměch a odsudky od společnosti i velké části svých studentů. Nešlo mu ani tak o samotného Hilsnera, o kterém se vyjadřoval dosti hanlivě, ale o to, aby celý případ nebyl vnímán jako židovská rituální vražda.
V novém procesu byl však Hilsner obžalován navíc ze spoluúčasti na další vraždě ženy, která zahynula před více než dvěma lety. Na základě nepřímých nebo údajně vymyšlených svědectví byl odsouzen k trestu smrti na šibenici. Rozsudky však nekonstatovaly jako motiv vraždy motiv náboženský, nýbrž motiv sexuální, ačkoliv dle lékařských posudků, které měl soud k dispozici, netrpěl Hilsner žádnou sexuální úchylkou.
Hilsner se trestu smrti vyhnul, dožil za finanční pomoci židovské obce i Masaryka
Nakonec se ale Hilsner trestu smrti vyhnul. Císař František Josef I. mu totiž v červnu 1901 udělil milost a Hilsner byl na doživotí převezen z písecké věznice do Prahy na Pankrác, kde bývala mužská káznice. Po 18 letech věznění byl v březnu 1918 s podlomeným zdravím propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil Karel I. Rehabilitován však nikdy nebyl. Na svobodě žil ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde se živil jako podomní obchodník pod pozměněným jménem Heller. Finančně jej podporovala vídeňská židovská obec i prezident Masaryk. Zemřel ve věku 51 let pravděpodobně na rakovinu tlustého střeva.
Existovala řada dalších podezření, kdo by mohl být vrahem Anežky, například její bratr, který se s ní den před vraždou pohádal, Hilsnerův spolubydlící a jiní. Tato obvinění se ovšem pro nedostatek důkazů nikdy nepodařilo prokázat.
Režisér Franz Köhler v roce 1919 o aféře natočil celovečerní film Der Fall Hilsner – Případ Hilsner, v hlavní roli se objevil sám Hilsner.
Židé v Evropě čelili řadě předsudků a pověr
Židé v křesťanské Evropě čelili řadě předsudků a pověr, obviněním z morových epidemií či válečných neúspěchů, po kterých následovaly krvavé pogromy. Od středověku byli postupně nuceni bydlet na vymezených místech, později pojmenovaných ghetta. Byli označováni různými znaky či speciálními klobouky. Omezováni byli i ve výkonu živnosti, kdy se často museli věnovat obchodu či finančnictví, v určité době nečistým disciplínám. Postupné zrovnoprávňování přichází až s takzvanou židovskou emancipací, ale i s postupným otevíráním se států Židům. Na českém území pak konečné rovnoprávnosti dosáhli prosincovou ústavou z roku 1867. S koncem 19. století ovšem vznikl i moderní antisemitismus, doprovázený teoriemi o celosvětovém židovském spiknutí, který nachází své stoupence dodnes.
