Praha - Kraj pod jihočeskou Třeboní směrem k rakouské hranici je teď v létě plný turistů, které lákají zatopené pískové doly, vodáky pak zase řeka Lužnice. Málokdo z návštěvníků však asi zná složitou zdejší historii, která je přitom pro naše moderní dějiny typická. Proběhly tu hned tři odsuny místních lidí, takže je div narazit na nějakého pamětníka. Jednoho z nich objevil reportér David Vondráček.
Vitorazsko - oblast, kterou semlely komplikované dějiny 20. století
Vitorazsko, pojmenované podle hradiště Vitoraz – Altweitra, bylo součástí Čech jen do roku 1276. Následujících více než 640 let to byly Dolní Rakousy. Zajímavé je, že slovanský jazyk na tomto rakouském území nevymizel do počátku dvacátého století, k německé jazykové asimilaci v malých rolnických obcích nikdy nedošlo. Lidé byli ale pocitově doma v Dolním Rakousku, i když hovořili dvojjazyčně nebo jen česky.
Změna přišla po 1. sv. válce, kdy bylo území připojeno k Československu, a to na základě Saint-Germainské smlouvy. „Tady je poté vymezeno, že nová hranice bude historická hranice, ale s určitými korekcemi ve prospěch Československa,“ vysvětluje děkan právnické fakulty UK Jan Kuklík.
Vitorazsko zasáhly komplikované dějiny 20. století (zdroj: ČT24)
86letý Karel Smolek má u místních přezdívku „poslední Vitorazan“ – do jeho života totiž zasáhla skoro všechna dramata, která ve 20. století prožívali lidé na česko-rakouské hranici. Pan Smolek vzpomíná, že místní připojení k Československu v roce 1920 nevítali: „Český pravopis neznali, takže když psali, tak to psali foneticky, proto byli na úřadech pokládáni za druhořadé občany, nevzdělance.“ Navíc to třeba do nemocnice nebo na úřady v Rakousku měli deset kilometrů, pak ale museli jezdit do Českých Budějovic nebo Jindřichova Hradce, což je podstatně dál.
Vitorazským sedlákům první republika k srdci nepřirostla. Proto se po Mnichovu přihlásili k německé národnosti. Jenže Rakousko už bylo součástí nacistického Německa. Po 2. sv. válce je Vitorazsko opět připojeno k Československu - na jeho obyvatelé se však poválečnými partyzány a revolučními gardisty uplatňuje tzv. revoluční právo. Češi, kteří se v roce 1938 přihlásili k německé národnosti, jsou vyháněni do Rakouska.
Poválečný odsun do Rakouska
V květnu 1945 je za národní zradu a přihlášení se k Němcům v roce 1938 divoce popraveno 12 sedláků z Tuště a dvě místní ženy. Mezi popravenými je i otec Karla Smolka. Další tisícovka Vitorazanů je pak vyhnána partyzány do rakouských lesů: „S sebou jsme měli jen trakař a na něm dvě peřiny a ranec šatů – to nejnutnější, co jsme stačili sebrat,“ vzpomíná Karel Smolek.
Po třech měsících povolily úřady Vitorazanům vrátit se domů, ale v jejich selských usedlostech už bydleli revoluční gardisté, partyzáni a novoosídlenci. U nich pak původně do Rakouska odsunutí Vitorazané často pracovali jako čeledíni. Jenomže nově příchozí moc hospodařit neuměli, a tak dochází po roce 1945 k úpadku Vitorazska.
Devastace se pak ještě prohlubuje s nástupem komunismu a se vznikem železné opony. Původní dolnorakouské vitorazské obyvatelstvo je z příhraničí jako státně nespolehlivé opět odsunuto. Tentokrát už ne do Rakouska, ale do českého vnitrozemí.
Karel Smolka na hrobu svého otce v rakouském Gmündu
Zpátky domů se část odsunutých Vitorazanů vrací až po roce 1989. Dochází k exhumaci mrtvých zavražděných partyzány v Tušti koncem května 1945. České úřady ale nepovolují důstojné pohřbení zabitých Vitorazanů na svém území, takže se ostatky stěhují do Dolního Rakouska, do Gmündu, kde jsou na náklady tamní samosprávy uloženy ve společném hrobě.
Karel Smolek není dodnes smířený se smrtí otce a s minulostí vůbec - je zahořklý: „Tady nepovolili ani, když jsme žádali postavit kříž. Mají pomník a společný důstojný hrob – Gmünd jim dal místo – čestné,“ dodává poslední Vitorazan se slzami v očích.