Na vyschlé Sahaře před dvěma tisíci lety existovala stabilní bohatá říše, která dokázala přežít, a dokonce prosperovat v místech, kde netekla žádná povrchová voda. Byla to první civilizace, která existovala bez přítomnosti řek. Vědci teď popsali, proč garamantské království zaniklo.
Vědci popsali, proč zanikla starověká říše, která ovládala Saharu
Sucho, horko, písek a v noci naopak spalující mráz. Sahara je v současné době jedním z míst, které jsou na Zemi nejméně vhodné pro život. Jenže ještě v dávné minulosti byla tato poušť mnohem zelenější, takže na ní dokázaly žít celé civilizace. Jedna z nich ale dokázala využívat tamní zdroje i v době, když už tam panovalo podnebí velmi podobném tomu dnešnímu. Vědci teď popsali zánik této civilizace – garamantské říše.
Říše podle nového výzkumu zanikla jednoduše proto, že jí došla voda. Američtí geologové popsali, že dokázala na Sahaře prosperovat, protože těžila podzemní vodu ukrytou pod pískem. Díky tomu byla tato civilizace nečekaně stabilní: v nehostinném prostředí dokázala fungovat téměř tisíc let.
„Společnosti vznikají a zanikají někdy náhodně, pokud existují zvláštní podmínky, které umožňují lidstvu vyrůst,“ podotýká hlavní autor práce Frank Schwartz, který vyučuje geologii na Ohio State University.
Zeleno-hnědé dějiny Sahary
Přestože písečné duny této pouště mohou vypadat jako věčné a neměnné, zažila Sahara za uplynulé tisíce let velmi dramatické změny. Monzunové deště proměnily Saharu v období před jedenácti tisíci až pěti tisíci lety v divoce živé prostředí, které poskytovalo bohaté povrchové vodní zdroje a vhodné prostředí pro rozvoj civilizací. Když ale monzunové deště před asi pěti tisíci lety zmizely, Sahara se znovu proměnila v poušť. A lidé odešli – s jedinou výjimkou.
Garamantové žili v jihozápadní části dnešní libyjské pouště přibližně od roku 400 před naším letopočtem až do roku 400 našeho letopočtu, a to přesto, že v té době tam už téměř nepršelo a klima vypadalo vlastně jako dnes. A přesto tam dokázali budovat majestátní města, obchodovat a žít v důstojných podmínkách a podle archeologických nálezů i historických záznamů dokonce v bohatství. Byli první městskou společností, která se usadila v poušti, kde chybí trvale tekoucí řeka.
Vědci se původně domnívali, že Garamantové byli pouštními barbary a že žili na Sahaře v roztroušených kočovných táborech, několika vesnicích a jednom malém městě. Až roku 2000 tým vědců z univerzit v britském Leicesteru, Newcastlu a Readingu odhalil, že tato zapomenutá civilizace kdysi dokázala obdělávat poušť a budovat působivá města.
Garamantové ovládali rozsáhlé území uprostřed největší pouště světa. Postavili zde nejméně tři velká města a asi dvacet jiných důležitých osad. Dokázali také úspěšně obdělávat půdu v oblasti s minimálními ročními srážkami.
Garamantská říše podle nové studie žila celou dobu své existence na dluh. Povrchová jezera a řeky z dob „zelené Sahary“ byly v době příchodu Garamantů sice už dávno pryč, ale v podzemí se naštěstí nacházela voda. Byla uložená v tělese, kterému se odborně říká zvodeň. „Můžete si to představit jako vanu zakopanou na pískovišti, tedy pro vodu nepropustné těleso obklopené pro vodu propustným sedimentem,“ vysvětluje fyzický geograf Martin Lulák. „Voda se tam tedy při deštích shora dostane, ale už nemůže odtéct pryč, dolů,“ dodává vědec. Podle profesora Schwartze to byla dokonce jedna z největších známých zvodní na světě.
Voda sice ležela v zemi a bylo jí tam dost na celé stovky let, ale pro tehdejší africké civilizace byla bezcenná. Chyběly jim totiž technické dovednosti, aby ji odtamtud dostaly na povrch. Mohla pro ně být stejně dobře třeba na Měsíci, význam by to pro ně mělo podobný. Jenže místem, kde později vzniklo garamantské impérium, naštěstí procházely karavany z Persie. A tam měli spoustu znalostí, jak vodu dostat z hlubin země. Jejich metoda spočívala ve vyhloubení mírně nakloněného tunelu ve svahu až těsně pod hladinu podzemní vody. Podzemní voda pak stékala tunelem do zavlažovacích systémů.
Garamantové podle historiků vykopali celkem 750 kilometrů podzemních tunelů a vertikálních přístupových šachet pro získávání podzemní vody; největší stavební aktivita probíhala ve dvou stoletích kolem přelomu letopočtu. Největšího rozkvětu právě dosáhli ve druhém a třetím století, kdy se stali jedním z hlavních obchodních partnerů antického Říma. Archeologické nálezy svědčí o tom, že velké množství zlata, slonoviny, soli, polodrahokamů a otroků z Afriky nakupovali Římané právě prostřednictvím garamantského království.
Profesor Schwartz ve svém výzkumu spojil výsledky rovnou několika vědeckých oborů – archeologický výzkum s hydrologickými analýzami. Díky tomu zjistil, jak tamní topografie, geologie a jedinečné podmínky odtoku a doplňování vody vytvořily ideální hydrogeologické podmínky pro Garamanty, kteří stovky let mohli snadno a levně čerpat podzemní vodu.
„Jejich kanály vlastně neměly fungovat. Protože ty v Persii mají každoroční doplňování vody z tání sněhu a na Sahaře bylo doplňování prakticky nulové,“ říká Schwartz. Garamanti měli ale obrovské štěstí – zásob vody totiž bylo po tisících letech tolik, že to stačilo na čerpání pomocí kanálů po stovky let. Štěstí je ale opustilo, když hladina vody ve zvodni klesla pod úroveň tunelů.
Poučí se lidstvo?
Podle Schwartze existují dva znepokojivé trendy, které se týkají i současnosti. Zaprvé se podobná extrémní prostředí vyskytují stále častěji po celém světě, týká se to podle něj například Íránu nebo Afghánistánu. A současně po celé planetě stále častěji dochází k neudržitelnému využívání podzemních vod.
„Když se podíváte na moderní příklady, jako je údolí San Joaquin, tak lidé spotřebovávají podzemní vodu rychleji, než se doplňuje,“ dodává Schwartz. „Kalifornie měla letos výrazně vlhkou zimu, ale ta následovala po dvaceti letech sucha. Pokud bude tendence k sušším rokům pokračovat, Kalifornie se nakonec dostane do stejného problému, který museli řešit Garamanti. Nahrazení vyčerpaných zásob podzemní vody může být nákladné a v konečném důsledku nepraktické.“
To také vedlo k pádu garamantské říše, protože vodonosné vrstvy se nijak nedoplňovaly a povrchová voda nebyla k dispozici. Garamanti podle profesora Schwartze slouží jako varovný příběh o síle podzemní vody jako zdroji a o nebezpečí jejího nadměrného využívání.
