Klokánci quokka vypadají jako evropské kočky – jsou však ještě nebojácnější, a navíc jejich mimické svaly vytvářejí dojem, jako by se usmívali. Přes svou roztomilost jsou čím dál ohroženější.
V srpnu 2013 vyšel na Huffington Post článek o zvířeti, které do té doby téměř nikdo neznal. Klokany quokka v textu označili za „nejšťastnější zvíře světa“. Na rozdíl od spousty jiných australských zvířat je totiž toto zvíře pro člověka zcela neškodné – a dokonce umí být přátelské.
Článek vzbudil obrovskou pozornost, zejména díky fotkám, na nichž se klokánci „usmívali“ – a především se nebáli lidí. Quokkové se sice vůbec neusmívali, mají prostě tenhle výraz pořád, ale před lidmi ani jinými tvory se opravdu vůbec neschovávají. To se jim stalo málem osudným, už když se do Austrálie dostali první kolonisté a jejich domácí zvířata: tehdy žili tito klokánci téměř po celém kontinentu, ale v současné době se nacházejí v podstatě již jen na jednom ostrově a malé části pevniny. A právě tam jim hrozí další velké problémy.
Představují je požáry, jež v Austrálii přibývají se stále větší rychlostí. V kontinentální části Austrálie přežívají tito klokánci jen v malé oblasti na jihozápadě světadílu kolem města Perth. Právě toto území asi 350 kilometrů jižně od metropole zasáhlo v únoru roku 2015 silné zemětřesení – původně ho způsobil blesk. Ohnivá vlna, která se krajinou prohnala, zcela zničila 98 000 hektarů; to je oblast velká asi jako dvojnásobek Prahy.
Po roce se do této oblasti vypravili biologové vedení Karlene Bainovou. Jejich výzkum ukázal, že v oblasti ubylo 77 procent všech klokanů quokka. Vědkyně je velmi skeptická k tomu, že se mohli prostě jen ze zničené oblasti přestěhovat někam jinam: „Požár byl velmi intenzivní a pohyboval se velmi rychle,“ uvedla pro Světový fond na ochranu přírody (WWF). Klokánci nejsou ani rychlí ani vytrvalí, proti ohnivému živlu neměli šanci.
Podle WWF sice nejsou klokánci v bezprostředním ohrožení, jsou v kategorii „zranitelní“. Ale fakt, že na pevnině mizí, je podle Bainové alarmující: „Šlo o nejrobustnější populaci na kontinentu a z hlediska genetiky klíčovou. Když se podíváte na ostrov Rottnest, kde dnes žije většina quokků, zjistíte, že jde o velice geneticky omezenou populaci s velmi nízkou variabilitou DNA.“
Po této katastrofě žijí klokánci na pevnině již jen v malých izolovaných populacích, větší skupiny nemají šanci se na poničeném území udržet – celá oblast jim neposkytuje dostatek živin. WWF plánuje, že bude celou oblast pečlivě monitorovat a hodlá pomáhat klokánkům v tom, aby se mohli opět rozšířit do území, odkud vymizeli. Bude to ale náročný úkol, jak vysvětluje Karlene Bainová: „Musí v izolovaných enklávách přežít nejméně šest let, než se dá příroda zase dohromady.“
Bizarní vlastnosti: v Austrálii nic neobvyklého
Klokánci quokka disponují celou řadou velmi podivných vlastností, které u jiných živočichů nenajdeme. Ostrov Rottnest, kde převážně žijí, totiž nemá téměř žádnou sladkou vodu. Klokani se proto naučili pít slanou mořskou vodu. Protože je ostrov také značně neúrodný, recyklují klokánci své výkaly – když je nejhůř, požírají je a v „druhém kole“ se z nich pokoušejí dostat co nejvíce zbývajících živin.
Popularita na obtíž
Obliba, kterou získali po roce 2013, když vyšel výše zmíněný článek, jim sice přinesla větší pozornost veřejnosti, a tedy i větší přísun financí, ale současně jim život i znepříjemnila. Na ostrov Rottnest za nimi začalo jezdit stále více turistů, kteří si s nebojácnými vačnatci pořizovali selfíčka.
V letech 2013 a 2014 byla selfie s klokanem celosvětovou módou, potíž nastala, když se ukázalo, že turisté je lákají na zákusky. A ty nedokáže jejich specializovaný zažívací systém strávit. Správa ostrova musela lákání na selfie (na instagramu a bitteru je najdete s hashtagem #quokkaselfie) zakázat – dnes hrozí turistům pokuta až 300 australských dolarů.
