Osmého prosince 2016 zemřel ve věku 95 let americký astronaut John Glenn. V pořadu Hyde Park Civilizace byl letos v létě jako host astronaut Scott Parazynski, který na zážitky s Glennem vzpomínal.
Ve věku 95 let dnes zemřel bývalý americký astronaut a senátor John Glenn. V roce 1962 obletěl jako první Američan zeměkouli. Před týdnem skončil v nemocnici se specializací na rakovinu.
V pořadu Hyde Park Civilizace byl nedávno jako host Scott Edward Parazynski, americký lékař a kosmonaut, který byl ve vesmíru celkem pětkrát. Na Johna Glenna v pořadu vzpomínal rovnou několikrát:
Daniel Stach: Letěl jste i s prvním americkým astronautem Johnem Glennem. Jak jste vnímal jeho let z hlediska odborného, jako lékař, jak z hlediska lidského a jak prožíval let John?
Scott Parazynski: V první řadě musím říct, že jsem měl pocit, jako kdybych vyhrál v loterii. Měl jsem takové štěstí, že jsem letěl s hrdinou z dětství, s Johnem Glennem. On byl jedním z těch prvních astronautů v rámci programu Mercury, a když se vrátil do vesmíru v 77 letech, letěl s námi v raketoplánu, tak to byla úžasná čest pro mě osobně, stejně jako pro servisní personál. Snažili jsme se zajistit jeho pohodlí a měřili jsme, testovali jsme jeho životní funkce. On byl námořním pilotem, byl ve skvělé kondici. Mít možnost letět s ním, to bylo něco skvělého. Účastnil se asi deseti různých lékařských testů. Snažili jsme se pochopit rozdíl mezi mladým astronautem a starším astronautem, co se týče jejich adaptace na pobyt ve vesmíru a další adaptace zase na zemskou přitažlivost. Byly zde určité rozdíly, například rovnováha, spánek a jiné endokrinní funkce, ale obecně si vedl velice dobře a změny toleroval velice dobře a rychle.
Daniel Stach: John Glenn pro vás měl speciální přezdívku.
Scott Parazynski: Měl jich několik, musel jsem mu často odebírat krev, takže si o mě myslel, že jsem takový upír, a nakonec mi dal přezdívku nebo několik přezdívek, říkal mi hrabě Drákula nebo hrabě Parazynskula, to byla moje nejoblíbenější.
Daniel Stach: Ale na druhou stranu, vy jste měl přezdívky také pro něj. Kolik jste měli při misi specialistů na užitečné zatížení?
Scott Parazynski: Aha, už vím, kam tím míříte. John byl velice skromný, trval na tom, abychom mu nikdo neříkali ‚senátore Glenne'. Chtěl, abychom mu všichni říkali ‚Johne' nebo ‚specialisto číslo dvě'. Protože jsme tam měli také dvě čelohlavé ryby, se kterými jsme prováděli testy a byly napojeny na různé přístroje a zkoumali jsme jejich vestibulární funkce ve vesmíru.
Daniel Stach: Chutnali specialisté tři a čtyři dobře?
Scott Parazynski: Ne, nejedli jsme je.
Daniel Stach: Vůbec?
Scott Parazynski: Ne, byli navráceni vědě.
Daniel Stach: Ale let nebyl jen o vědě, proběhl také rozhovor s Jayem Lenem, protože se média přirozeně o tenhle let velmi zajímala…
Scott Parazynski: Byli z té mise nadšeni.
Daniel Stach: Přesně tak. Reportéři popisovali, co se děje během mise, a Jay Leno dělal rozhovor, který byl, řekl bych, jedinečný. Leno se zeptal: Opakuje vám senátor Glenn pořád, jak složité to bylo za starých časů? Jak to bylo všechno natěsnané, jak to bylo malé, jakou kliku dneska kluci máte? A váš velitel odpověděl: Víte, Jayi, vlastně ne, neříká to pořád, jen když je vzhůru.
Scott Parazynski: Tak to je hodně vtipná odpověď.
Daniel Stach: Takhle se mluví o prvním americkém astronautovi? Takhle se mluví o senátorovi? Takhle se mluví o muži, který vám říkal hrabě Parazynskula?
Scott Parazynski: No to jsem nebyl já, to byl Kurt Brown, kdo to řekl. (směje se)
Daniel Stach: Je třeba říct, že John Glenn se nedal, říkal: Hele Kurte – Kurt Brown byl velitel – víš, ty jsi ten druhý nejlepší velitel, se kterým jsem kdy letěl. Dlužno dodat, že John Glenn byl předtím ve vesmíru jen jednou a byl sám sobě svým velitelem.
Scott Parazynski: John má skvělý smysl pro humor, je s ním legrace.
Daniel Stach: A také se hodně snažil spolupracovat s lidmi, potkávat se s lidmi, mluvit s nimi. Nikdy nikomu neřekl: ‚Ne, nemám čas.'
Scott Parazynski: Byl skvělý vzor pro lidi, vždycky si na lidi udělal čas. Vzpomínám si velice živě, před startem jsme byli na Floridě, kde jsme nacvičovali odpočítávání před startem a chodili jsme tam do místních restaurací a každý v té restauraci si s ním chtěl potřást rukou, dostat podpis, chtěli fotky s dětmi, a on neodešel, dokud každý nezískal podpis nebo fotografii. Skutečně ho hodně respektuji…
Celý rozhovor si můžete přehrát zde:
