Jeruzalém - Izrael se za 60 let nezávislosti stal navzdory mnoha pokusům o jeho zničení prosperující demokracií se silnou ekonomikou, rozvinutou vědou či technologiemi. Na jeho současnosti však leží stín problémů s Palestinci i některými muslimskými zeměmi. Izrael, který si ve čtvrtek 8. května připomene svůj vznik, měl před 60 lety milion obyvatel, nyní má sedm milionů. Tehdy to byl rozvojový stát, dnes je to země, která má ekonomický potenciál srovnatelný se Španělskem.
Oslavy vzniku jsou rozdělené na dvě části. Vzpomínkový den za padlé začal již v úterý večer úderem 20 hodiny minutovou sirénou. Následujících 24 hodin probíhá období smutku a vzpomínkových akcí, které skončí dnes večer úderem 20 hodiny. V tu chvíli začnou dvoudenní oslavy založení státu.
Izrael vznikl z vůle mezinárodního společenství, ale politolog Michael Romancov připomíná, že mezinárodní situace se za šedesát let výrazně změnila. „Kdyby bylo tehdejší mezinárodní uspořádání stejné jako dnes, je velice pravděpodobné, že by Izrael z vůle OSN vůbec nevznikl,“ míní Romancov. Podle českého velvyslance v Izraeli Michaela Žantovského ale „nic jako kdyby v historii neexistuje“.
I přes úspěchy stojí před židovským státem dvě hlavní výzvy: nalézt odpovídající řešení krvavého konfliktu s Palestinci a přesvědčit arabský svět a některé muslimské země jako je Írán, aby přijaly existenci Izraele (právě prezident Íránu Mahmúd Ahmadínežád několikrát vyzval k „vymazání sionistické entity (Izraele) z mapy světa“). Pak by mohlo být naplněno dávné poslání Izraele jako „země míru“.
Konflikt mezi Izraelci a Palestinci čeká na řešení již 60 let. Zatímco v polovině 90. let se zdálo, že se rýsují kontury možného mírového řešení, v posledních letech se situace více než zkomplikovala. Mírový proces skončil po neúspěšném summitu v Camp Davidu v červenci 2000, po kterém vypukla druhá palestinská intifáda. Podle izraelského prezidenta, čtyřiaosmdesátiletého Šimona Perese, který je jakýmsi zrcadlem izraelské historie, musí země posilovat ty Palestince, kteří chtějí dohodu. „Jejich slabost je naší slabostí,“ řekl.
Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger nedávno napsal: „Izrael nyní čelí čtyřem novým hrozbám: za prvé to jsou radikální skupiny bez vymezených zeměpisných hranic, které operují z pohyblivých základen; za druhé je to demografický problém (na území mandátní Palestiny nyní žije na pět milionů palestinských Arabů; do 10-15 let by mohl počet Palestinců převýšit počet Židů); za třetí je to hrozba šíření jaderných zbraní, zejména z Íránu; a konečně je to mezinárodní prostředí, v němž je Izrael stále izolovanější kvůli sílícímu názoru, že příčinou arabského nepřátelství vůči Západu je údajná izraelská nesmlouvavost.“
Krvavá historie a magická sedmička
Sen mnoha generací Židů po celém světě se naplnil 14. května 1948, kdy David ben Gurion vyhlásil v Tel Avivu nezávislý stát Izrael. Po pouhých sedmi hodinách jej však napadla vojska okolních arabských zemí, čímž se začala psát krvavá moderní historie židovského státu. Ačkoli se četné arabské země snažily léta „zahnat Židy do moře“, a neváhaly se k tomu spojit s kýmkoli, Izrael přežil a stal se blízkovýchodní mocností.
Československo zaujalo před 60 lety zvláštní místo v srdcích mnoha Izraelců. Praha byla členem komisí OSN, které připravily rezoluci z 29. listopadu 1947 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Československo uznalo Izrael pět dní po vyhlášení nezávislosti, bleskově mu poskytlo vojenskou pomoc (letadla a pušky) a půjčilo letiště v Žatci k výcviku. Jak řekl první izraelský premiér ben Gurion: „Československo zachránilo Izrael před porážkou a zničením.“ Tehdy také vznikla báseň jednoho z nejznámějších izraelských básníků Natana Altermana oslavující „českou pušku“, která se dostala do slabikářů židovských dětí.
Dějiny uznávání práva Židů na svoji domovinu určuje magická sedmička. V listopadu 1917 vyjádřila britská vláda v Balfourově deklaraci pochopení pro vznik židovské národní domoviny v Palestině. O 30 let později, v listopadu 1947, hlasovalo v OSN pro vznik židovského státu 33 zemí světa, ale žádná arabská či muslimská země. A po dalších 30 letech, v listopadu 1977, přijíždí do Jeruzaléma první hlava arabské země, egyptský prezident Anvar Sadat. O dva roky později je na světě první mírová smlouva mezi Izraelem a arabským státem (Egyptem), na kterou v říjnu 1993 navázala dohoda s Palestinci a o rok později mírová smlouva s Jordánskem.
Za šest dekád dosáhl Izrael výrazných úspěchů, ale i hořkých zklamání. Z 650 000 obyvatel před 60 lety, kteří museli zpočátku obtížně nalézat svoji identitu i jazyk a obdělat mnoho kilometrů čtverečních pouště, vzrostl počet obyvatel více než desetkrát. Lidé zápolili s obrovskou inflací, obchodními embargy, zapojili se do pěti velkých válek i mnoha dalších konfliktů s arabskými státy.
Nyní má Izrael hrubý domácí produkt srovnatelný s vyspělými evropskými státy, nejsilnější armádu s jaderným potenciálem na Blízkém východě, stabilní demokracii a je jednou ze světových „jedniček“ ve vědě i zavádění nových technologií.
Izrael stále hledá svoji identitu a místo ve světovém společenství, nicméně lze spolu s izraelským spisovatelem Amosem Ozem doufat, že mírové dohody vyřeší staleté konflikty práva proti právu.
