Varšava – Stejně jako pro Čechy a Slováky, byla bitva u Tobruku významnou událostí i pro Poláky. Za druhé světové války obléhali město v roce 1941 Němci a Italové. Bojů o libyjský přístav se tehdy na straně spojenců účastnil i československý prapor pod vedením podplukovníka Karla Klapálka. O Tobruk ale tehdy bojovalo i téměř pět tisíc polských vojáků.
Sedmnáctiletý Pavel Vranský v březnu 1939 převlečen za horníka překročil československou hranici a snažil se dostat k vznikající jednotce v Tobruku. Dva roky trvalo, než se Vranský dostal k praporu, kterému velel Karel Klapálek – 11. československý pěší prapor hájil nejvíce ohrožený západní úsek pevnosti Tobruk spolu s Poláky, Brity a Australany.
Vzpomínky jsou i dnes živé. Dodnes cítí Pavel Vranský vůni slaného čaje. „Tu slanou vodu jsme pili celých sedm měsíců v Tobruku, čaj byl slaný, všechno bylo slané. Já jsem si pak na to zvykl, že jsem si dlouhou dobu čaj sám solil,“ říká.
U Tobruku bojoval i dnes devětaodmdesátiletý Tomasz Skrzynski. I on absolvoval mnohaměsíční cestu, než se dostal k polské brigádě karpatských střelců, do které byl zařazen český prapor. Mezi českými vojáky měl řadu kamarádů.
Pro československé jednotky to byla první válečná akce mimo protektorát. „Byla to velice důležitá akce pro naši exilovou vládu, kdy dokázali argumentovat spojencům – podívejte se, my nesedíme se založenýma rukama, ale máme svoje vojáky,“ říká ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek.
