Denver/Washinton – Z blízkých spolupracovníků Richarda Nixona byl jediný, kdo během aféry Watergate na vlastní žádost odešel z Bílého domu. John Andrews, poradce a tvůrce prezidentových projevů, prostřednictvím článků vyzýval k odstoupení svého nadřízeného ještě několik měsíců před vrcholem aféry. Tváří tvář dalším kompromitujícím faktům ho Nixon nakonec poslechl – svou rezignaci podepsal na den přesně před 40 lety. Po několika desetiletích Andrews před kamerami ČT vzpomínal na dobu, která měnila historii americké politiky i médií.
Slova Johna Andrewse slýchával svět z Nixonových úst od roku 1970 do roku 1973. Po jeho boku tak Andrews zažil jak prezidentovo výsluní, tak také pád. Andrewsovi nebylo ani třicet let, když svou kariéru spojil s Bílým domem. Kromě psaní veřejných výstupů také Nixonovi pomáhal oslovit mladé voliče a sympatizanty.
Nixona vidí jeho někdejší zaměstnanec s odstupem let jako člověka, který měl v krvi politiku, o to méně ale vlídnost a smysl pro sebereflexi. Po hříchu právě tu vlastnost, na níž skončila jeho politická mise po zjištění rozsáhlých zákulisních podvodů jeho spolupracovníků.
Sám sebe Andrews vždy popisoval jako konzervativního republikána z průměrných poměrů vyšší střední třídy – jednoduše tedy přirozeného zastánce vůdců typu Nixona. Ke svému nadřízenému prý vždy choval maximální respekt a profesní věrnost – až do vypuknutí Watergate. „Pokud se bavíme o velké strategii, tak Amerika v historii nejspíš nikdy neměla prezidenta, který by viděl, rozuměl a ovládal světovou šachovnici tak plně jako Richard Nixon,“ uznává Andrews.
Nixon sice na podzim 1972 navzdory prvním podezřením obhájil úřad, ale hned začátkem roku 1973 založil Senát Výbor pro vyšetřování. Začala veřejná slyšení, která sledovaly miliony Američanů – a spolu s nimi také dosud oddaný Nixovův spolupracovník. Vyšetřování postupně odkrylo mnohé nezákonné aktivity za Nixonova úřadování – sledování a odposlouchávání politických soupeřů, diskreditaci protivníků a další nezákonné aktivity financované z částečně ilegálních fondů.
„Byl jsem čím dál méně schopen se identifikovat s tímto mužem, vcítit se do jeho kůže, protože jsem chtěl, aby se kajícně omluvil. Ale uvědomil jsem si, jak by to pro něj bylo těžké kvůli tomu, jak se sám zapletl do kriminální činnosti.“
Vydání pásků s mnohahodinovými záznamy se stalo předmětem hlavní politické a právní bitvy mezi Kongresem a prezidentem. Jejich vydání nařídil Nixonovi v červenci 1974 až Nejvyšší soud.
Už v prosinci 1973 Andrewsovi došla trpělivost a Bílý dům opustil. Posléze napsal článek do listu New York Times, ve kterém zdůrazňoval, že křeslo prezidenta je v případě Watergate neudržitelné. Muž, kterého měl kdysi za politický vzor, tváří v tvář dosud nebývalé aféře prý selhal nejen politicky, ale hlavně morálně.
Média z jeho výpovědi ale vypustila všechny podmiňovací způsoby a příslovce, jimiž se snažil dusno v Bílém domě zmírnit. Nakonec zbyl rezolutně znějící titulek. v podstatě pravdivý, ale vzhledem k původnímu záměru článku ne úplně přesný:
„Bývalý Nixonův autor projevů volá po jeho odstoupení nebo odvolání“
„Stalo se to hlavní zprávou New York Times. To bylo daleko víc publicity a veřejného zájmu, než co jsem jako 29letý otec tří dětí kdy očekával. Myslel jsem si to tehdy a myslím si to i dnes, že jsem udělal tu správnou věc. Poslechl jsem své svědomí.“
Nixonovi zbývalo do politické sebevraždy několik měsíců. Na rozdíl od svého okolí ale trestu unikl. Jeho nástupce v Bílém domě mu udělil milost. Případ Watergate vyvrcholil před 40 lety. Od té doby se mu žádný jiný politický skandál nevyrovnal.
- Aféru Watergate také systematicky zpracoval do knižního díla reportér Michael Fiala. Celá publikace vyšla elektronicky na webu ČT24.
