Dublin – Katolická církev v Irsku čelí dalším obviněním ze špatného zacházení s dětmi. Vyšetřovatelé našli ostatky nejméně 796 malých dětí pohřbených v údajném masovém hrobě u bývalého církevního sirotčince ve městě Tuam. Pohřbené děti byly většinou ve věku od dvou do devíti let.
V masovém hrobu u irského sirotčince bylo pohřbeno na osm set dětí
Katolický sirotčinec v Tuamu byl určen pro děti svobodných matek. Zařízení bylo v provozu v letech 1926 až 1961. Budova, kde byl v minulosti také útulek pro bezdomovce, byla stržena už před několika desetiletími, aby uvolnila místo nové zástavbě.
Už v roce 1944 vládní inspekce odhalila důkaz o podvýživě u některých z 271 dětí, které tehdy žily v tuamském sirotčinci společně s 61 svobodnými matkami.
Řada dětí zemřela kvůli podvýživě a zanedbání, spalničkám, křečím, tuberkulóze či zápalu plic. Žádné z dětí nebylo pohřbeno v rakvi, řeholní sestry je jen zabalily do plátna a hodily do jámy – někdejší septické jímky.
Podle záznamů, které shromáždila badatelka Catherine Corlessová, byla jímka přeměněna na odkladiště tělesných ostatků. Masový hrob byl objeven už v roce 1975, když pod dvěma chlapci, kteří si v místě hráli, popraskal beton nad jímkou. „Rozhodli jsme se desku odtáhnout a podívat se dovnitř. Jáma byla plná kostí a lebek. Pak přišel kněz a odříkal nad jámou modlitby. Co se s hrobem potom stalo, nevím,“ vzpomíná dnes muž, který se svým kamarádem hrob objevil.
Hrob byl opět zakonzervován, aniž by se zjišťoval počet těl, která ukrýval. Až do letošního výzkumu se lidé domnívali, že šlo o oběti hladomoru z poloviny 19. století. „Bůhví, kdo všechno v tom hrobu je. Leželi tam roky a nikdo nedokáže odhadnout, kolik lidí tam opravdu je,“ řekl serveru Daily Mail člověk obeznámený s vyšetřováním.
To se snaží také zjistit, zda místní děti neputovaly nezákonně k adopcím. Jeden případ za všechny. Svobodná matka Bridget Dolanová porodila v domově dvě děti. První přišlo na svět roku 1946. Syn jménem John ovšem tři dny po narození zemřel na spalničky. Jeho bratr William se narodil v roce 1950 a měl zemřít už o rok později, žádné dokumenty o jeho smrti se ovšem nikdy nenašly. Jeho příbuzný se teď snaží zjistit, co se s ním doopravdy stalo: „Může být stále naživu. Nebo také skončil spolu se svým bratrem v masovém hrobě. Chci znát pravdu.“
Místní pamětníci si vzpomínají, že děti ze sirotčince navštěvovaly místní školu, ale byly odděleny od ostatních dětí do doby, než byly adoptovány nebo přešly v sedmi či osmi letech do církevních pracovních škol, které byly známé využíváním dětí k neplacené práci.
Dětem, které nevzešly z manželského svazku, církev upírala křest. Pokud zemřely v církevních zařízeních, nedostalo se jim ani křesťanského pohřbu. Představitelé církve v Galway tvrdí, že netušili, že tolik dětí bylo pohřbeno v sirotčinci tímto způsobem. Slíbili, že podpoří úsilí označit místo pamětní deskou se seznamem jmen všech 796 dětí.
Nyní už je dobře zdokumentováno, že v Irsku první poloviny 20. století církevní sirotčince a chudobince často pohřbívaly své mrtvé v neoznačených hrobech, což odpovídalo tomu, jak se pohlíželo na svobodné matky, tedy jako na „padlé ženy“, k nimž se nehlásily ani jejich vlastní rodiny. „Rodiny se bály, že by to zjistili sousedé, protože otěhotnět mimo manželství byla nejhorší věc na zemi,“ podotkla Corlessová.