Zcela ponořená do příběhů svých krajanů je teď manželka ukrajinského velvyslance v Česku Olga Perebyjnisová. Lidé prchající na Západ podle ní trpí pocitem viny za to, že opustili svou vlast v těžké době. Přestože teď na Ukrajině neexistuje místo, které by šlo považovat za bezpečné, uvedla. Invaze také proměnila mnohé děti, které vyspěly více než jejich rodiče. Perebyjnisová mluvila na ČT24 o dopadech války ve stý den od začátku ruské invaze.
To, že se v její domovině rozpoutá válka, manželka ukrajinského velvyslance v Praze očekávala. Když však oznámení začátku invaze skutečně přišlo, silně ji zasáhlo. „Člověk vždycky nechává prostor naději,“ uvedla. „V duchu si říká, že to není možné. Aby se ve 21. století někdo odvážil něčeho tak absurdního a úplně neracionálního.“
Ukrajinský národ podle ní zažívá ponížení. Postihuje i ženy, které před válkou prchly do bezpečí na Západ. „Jsou sklíčené pocitem, že utekly, že tam nechaly svou zem a své manžely. Že udělaly něco nepěkného vůči své vlasti,“ popsala Perebyjnisová. Uprchlice jsou přitom ale podle ní hrdinky. „Říkám jim, že jako občanky a matky ale musely zachránit děti. To je naše budoucnost,“ řekla.
Děti jsou dospělejší než rodiče
Nejvíce ji překvapuje přístup právě ukrajinských dětí. Často jsou podle ní vyspělejší než jejich rodiče. „Na to člověk nemůže být připravený,“ řekla. Zaskočil ji například asi šestiletý chlapec, který nechtěl odpovědět na otázku, odkud pochází. „Odpověděl, že to už nemá cenu říkat. Že to místo už není,“ přiblížila.
„Nebo holčička z Charkova, která, když jsme přišli do metra a koukala kolem sebe, řekla: ‚Tak sem by se vešlo lidí.‘ To dítě už bere dopravní prostředek z hlediska připravenosti k válce,“ popsala Perebyjnisová. „My dospělí to teď máme opravdu těžké. Máme úkoly na roky dopředu, jak se před dětmi vůbec ospravedlnit,“ řekla.
Uprchlíkům v Česku podle ní nejvíc schází komunikace. Potřebují se setkávat a mluvit se svými krajany. Takové místo, kde by sdíleli i praktické záležitosti, ale zatím chybí. „Kam by mohli přijít a popovídat si se svými o tom, co chápají bez zbytečných slov,“ přiblížila. Velkým problémem je například hlídání dětí, řada matek je schopná najít si v tuzemsku zaměstnání, ale nemohou nechat malé děti o samotě. Uprchlíci by ale také ocenili, kdyby mohli společně zavzpomínat. „Většina z nich už má koho oplakávat,“ uvedla.
Jako manželka velvyslance je v příbězích svých krajanů zcela ponořená. „Žádnou duševní rovnováhu neudržuji a žádnou hygienu nemám. Protože to nejde. Pro mě je vítězstvím, že už spím.“ Její rodina v zemi stále zůstává. Je to podle ní ale bolestivé téma. „Nejsou připraveni odejít.“
Ukrajina, kterou znala, je podle ní už pryč. I v případě, že obránci zvítězí, válkou zmařené životy se už nevrátí. „Vítězství, to je tak relativní pojem,“ řekla. Na konec války se tak snaží nemyslet. „Bojím se, že to nemusím zvládnout důstojně. Doufám, že se nesložím.“
