Olympijské hry se příští rok vrátí do Paříže přesně po sto letech. Poprvé v historii budou na trase maratonu závodit také amatérští běžci. Postavit se na startovní čáru chce i třiaosmdesátiletá Barbara Humbertová. Francouzská prababička má na svém kontě už sedmapadesát uběhlých maratonů.
Humbertová trénuje v okolí svého domu na severním předměstí Paříže. Ve svých třiaosmdesáti letech zdolá každý týden v průměru padesát kilometrů. „Je to pocit svobody, duševní pohody, radosti,“ sděluje.
Za svou kariéru uběhla podle svých propočtů na oficiálních závodech přes osm tisíc kilometrů a nasbírala desítky medailí z celého světa. Jednu z nejcennějších trofejí získala loni na francouzském mistrovství v atletice, na kterém překonala rekord ve své kategorii. „Uběhla jsem 125, téměř 126 kilometrů za 24 hodin,“ vypočítává.
Narodila se na začátku druhé světové války v Německu poblíž francouzských hranic. Pamatuje si bombardování země Spojenci. V dospělosti se seznámila s francouzským vojákem, za kterého je vdaná už šedesát let. K běhání se přitom dostala náhodou. Přesvědčila ji její nejstarší dcera, když Barbaře Humbertové bylo už 43 let.
Zatím nesplněným snem francouzské prababičky zůstává účast na olympijských hrách. Na těch v Paříži příští rok budou moct soutěžit i amatérští běžci. „Po těch všech maratonech, které jsem uběhla, by to byla třešinka na dortu. Odměna,“ podotýká.
Rodina se spojila s ministryní
O tom, zda se postaví na startovní čáru, ale tentokrát nerozhodnou její výkony, ale náhodný los. S tím se nechce smířit její rodina, včetně manžela Jacquesa Humberta, který na podporu své ženy rozběhl kampaň a dokázal se spojit i s francouzskou ministryní sportu. „Paní ministryně mi odpověděla, že uvidí, jestli by Barbara mohla získat startovní číslo,“ prohlašuje Humbert.
Za výjimečnou kondicí se podle Humbertové žádné tajemství neskrývá. Nutný je jen pravidelný trénink, dobrá strava a vůle běhat. „Samozřejmě, že běhám pomaleji. Musíte se s tím smířit. Musím víc odpočívat. Při trénincích jsem opatrná, stejně tak s jídlem. Mnohem víc než dřív,“ uvádí.
I kdyby to s účastí na olympiádě nakonec nevyšlo, s běháním rozhodně nehodlá skončit. Dál poctivě trénuje, jen letos ji čekají maratony ve Valencii nebo Dublinu. „Dokud klouby nebudou křičet bolestí nebo mi neřeknou, abych přestala, budu běhat dál,“ slibuje.
