Před 75 lety – 8. listopadu 1942 – se spojenecké jednotky USA a Británie vylodily v severní Africe. Operace Torch neboli Pochodeň měla otestovat, nakolik je americká armáda schopna v druhé světové válce zasáhnout proti nacistům. Nakonec předestřela cestu k pozdějším operacím v Evropě.
Tou operací jsme se měli otrkat a připravit na Normandii, řekl o spojeneckém vylodění v Severní Africe jeden z veteránů. Ještě trochu jinak popsal události, od kterých právě uplynulo tři čtvrtě století, muž, který tomu velel. Podle amerického generála Dwighta Eisenhowera, známého jako Ike, porušila Operace Pochodeň snad každé z dosavadních válečných pravidel. Tak masivní invaze vedená z moře tu ještě nebyla.
Za úkol dostal Eisenhower obsadit důležité přístavy Oran, Casablanca a Alžír a vytlačit německé a vichistické jednotky z francouzských držav Maroka a Alžírska. Jen dva týdny předtím proti Němcům zahájil ofenzivu u egyptského El Alameinu britský maršál Bernard Montgomery. Německý vojevůdce Erwin Rommel zvaný „Pouštní liška“ se měl ocitnout v kleštích.
„Rommel byl vázán boji proti Britům na východě. Nemohl proto zasáhnout proti spojeneckým jednotkám v Maroku. Proto se Britové a Američané nejprve střetli s Francouzy,“ uvedl historik Vojenského historického ústavu Jiří Rajlich.
Právě o budoucnost země galského kohouta šlo v Operaci Pochodeň také. Spojencům se ovšem po několika dnech bojů podařilo získat Francouze na svoji stranu, což v důsledku ovlivnilo poválečné postavení Francie na mezinárodním poli.
Jakkoliv se to poválečným pohledem zdá neuvěřitelné, americká armáda nebyla před rokem 1942 zkušená ani dobře vyzbrojená a objevovaly se pochyby, zda je vůbec schopná ve válce něco změnit.
Přestože se Operace Pochodeň několikrát odložila – mimo jiné kvůli problémům se zásobováním – a přípravy byly až příliš chaotické, nakonec se jí zúčastnilo 850 dopravních a válečných lodí a 107 tisíc britských a amerických vojáků.
A přestože britské síly dodaly většinu z potřebné námořní podpory, vedení operace se ujali Američané. O dva roky dříve totiž Britové u Mers-el-Kebíru potopili francouzskou flotilu a velitelé správně očekávali, že britské generály by ti francouzští zrovna hřejivě nepřivítali.
Cíle operace – obsazení severoafrických přístavů – se podařilo záhy splnit. Ovšem zatímco vichističtí vojáci v Alžíru a Oranu vzdorovali necelý den, zuřivé boje se vedly o Casablanku.
Ukončil je 11. listopadu teprve rozkaz francouzského admirála Francoise Darlana, kterého Spojenci zajali u Alžíru a nabídli mu spolupráci. Jeho rozhodnutí přidat se k Britům a Američanům a vydat se společně vstříc německému generálovi Rommelovi, který se musel stáhnout z Tunisu do Libye, nacistické velitele pobouřilo. Německé jednotky vzápětí obsadily vichistickou Francii a až do osvobození Paříže v roce 1944 se o dění v zemi rozhodovalo z Berlína.
Operace, které se pak nikdo nesmál
Podle historika Jiřího Rajlicha sbírali Britové a Američané na severu Afriky především zkušenosti. Ty zúročili o necelé dva roky později při vylodění v Normandii. „Na přelomu let 1942 a 1943 mnoho satelitů nacistického Německa začalo přemýšlet o přehodnocení svého vztahu k Německu. Američané, kteří v době Eisenhowerova vylodění byli ve válce nováčky, se toho v Africe a ve Středozemí naučili opravdu hodně,“ dodal Rajlich.
Obavy generála Eisenhowera, že se jeho zdánlivě chaotickému postupu v Africe budou vojáci smát ještě pětadvacet let poté, se nenaplnily. Sám Eisenhower se stal později architektem vylodění v Normandii a osm let po válce stanul v čele Spojených států.
