Psal se rok 1928 a několik šťastlivců v New Yorku čekal životní zážitek. V noci z 8. na 9. února poprvé v televizi spatřili pohyblivé obrázky vyslané až z daleké Velké Británie. Televizní obraz tehdy dokázal přenést přes Atlantik skotský inženýr John Logie Baird.
Baird patřil k nejdůležitějším „otcům“ televizního vysílání. Dva roky před slavným přenosem přes Atlantik to byl právě on, kdo televizi v lednu 1926 poprvé předvedl na veřejnosti a už koncem 20. let minulého století úspěšně experimentoval i s barevným vysíláním.
Přenést televizní obraz na velkou dálku zkoušel už v září 1927, úspěch ale přišel až počátkem následujícího roku po přestěhování do větší laboratoře. Ani tehdy mu ale nejdříve štěstí moc nepřálo.
Netrpělivou herečku vystřídala loutka
Ve svých pamětech vzpomínal, že první tvář, která přeletí Atlantik, měla patřit slavné herečce Elisse Landiové. Baird později v nadsázce říkal kolegům, že se slavnou divou strávil noc, ale k ničemu to nebylo. Technika si postavila hlavu. Landiová, přestože se jí vynálezce snažil čekání zpříjemnit sendviči a šampaňským, další pokus odmítla.
Druhý den technika konečně přestala stávkovat a signál přes oceán byl dost silný. O půlnoci londýnského času se tak na vlně 45 metrů vydaly do Spojených států první pohyblivé obrázky. Slavnou herečku ovšem tentokrát raději vystřídala břichomluvecká loutka.
Baird nejprve signál k vysílací stanici přenášel ze studia po obyčejné telefonní lince. Obraz panáka se ale nakonec objevil na obrazovce o rozměrech pět na osm centimetrů v přijímací stanici v Hartsdaleu na předměstí New Yorku. Loutku následoval i sám Baird, který půl hodiny otáčel hlavou ze strany na stranu. Do přenosu se později zapojili ještě další dva účastníci pokusu.
Obraz byl zamlžený a neostrý
Televizní průkopníci skončili až nad ránem 9. února, zápis ve vysílací knize ukazuje, že bylo 4:38. „Je důležité poznamenat, že k celému přenosu postačují jen dva operátoři, po jednom na každé straně přenosu,“ zapsal si tehdy Baird.
Kvalita přeneseného obrazu ale nebyla zrovna perfektní. Newyorský dopisovatel deníku Times ji popsal slovy:
- „Viděli jsme, že kdosi na druhé straně pohybuje hlavou ze strany na stranu a otvírá ústa. Pak jsme zahlédli ženský obličej – zepředu a z profilu. Obraz byl ale příliš zamlžený a neostrý na to, aby bylo poznat, kdo vlastně v televizi je.“
Bairdův pokus nicméně přitáhl pozornost tehdejšího tisku. New York Times dokonce přirovnaly transatlantický televizní přenos k okamžiku, kdy Guglielmo Marconi v prosinci 1901 prvně bezdrátově odvysílal morseovkou písmeno S.
Pokus také dokázal, že s pomocí silnějšího vysílače by bylo možné dostat obraz z Velké Británie do New Yorku téměř bez jakéhokoli rušení. V té době ale i běžné televizní vysílání ještě bylo hudbou budoucnosti, byť ne příliš vzdálené.
Vraťme se proto na úplný počátek televize. Základním předpokladem pro televizní přenos byl rozložený obrázek. Jak na to, vymyslel německý vědec Paul Nipkow už v roce 1884. Klíčovým zařízením se stal takzvaný Nipkowův kotouč.
Mechanická televize využívala pro snímání a reprodukci obrazů dva synchronně se otáčející Nipkowovy kotouče s kulatými otvory uspořádanými ve spirále. Ty obraz rozkládaly na řádky a dále pak na světelné body. Jejich větší či menší jasnost se měnila na elektrický signál přenášený k přijímači, kde se obráceným procesem scéna znovu vytvářela.
Dělá ve své místnosti blesky
Baird patřil mezi hlavní průkopníky televizního vysílání. Začátky ale neměl snadné. Jeho okolí ho vnímalo jako podivína a musel se kvůli tomu i několikrát stěhovat. „Sousedi si stěžovali na blesky, které dělá ve své místnosti, a na podivné zvuky. Chodil po vetešnictvích, sháněl všechny možné součástky, krabičky od čajů, vše, co by se mu mohlo hodit,“ poznamenal historik televize z Fakulty sociálních věd UK Martin Štoll.
První aparaturu pro televizní přenos sestavil Baird právě z těchto předmětů. Zařízení bylo vyrobeno z bedny od čaje, motoru, který poháněl Nipkowův kotouč, a z lampy stojící v plechovce od sušenek. Součástí první televize byly i látací jehly, alobal a čočky. Baird byl ve svých pokusech vytrvalý a jeho úsilí začalo nakonec nést ovoce.
26. ledna 1926 v Londýně veřejně předvedl první televizní vysílání. Černobílý obraz měl jen třicet řádků (dnešní HD vysílání jich má 1080) a nepřenášel zvuk. Místo skutečných lidí dokázal zpočátku zobrazit jen silně nalíčené masky, které měly mnohem větší kontrast.
Už v srpnu 1926 ale Baird získal od ministerstva pošt licenci na zkušební vysílání. Po úmorném přesvědčování mu nakonec poskytla požadované kapacity i místo v éteru také BBC. Experimentální vysílání začalo 30. září 1929. Rok předtím, 3. července 1928 Baird veřejnosti představil i první mechanickou barevnou televizi.
Mechaniku vytlačila elektronika
Vývoj šel ale velmi rychle kupředu a mechanickou televizi začal dohánět čistě elektronický systém společnosti EMI. Počátkem roku 1935 proto ministerstvo pošt rozhodlo, že dá oběma televizím stejnou šanci. Vše nakonec rozhodly hlasy diváků, kteří mohli obě televize sledovat v obchodním domě. Vyhrálo kvalitnější elektronické vysílání o 405 řádcích (Bairdovo mělo v té době jen 240 řádků).
O necelé dva roky později, 2. listopadu 1936, zahájila BBC v Londýně jako první na světě pravidelné televizní vysílání. Vysílalo se denně od 15.00 do 16.00 a od 21.30 do 23.00. Běžný televizní přijímač stál přibližně 120 liber a jeho obrazovka měla rozměry 17 x 22,5 centimetru.
Slibně se rozvíjející televizi, vedle Velké Británie se ve 30. letech vysílalo i v Německu, Francii, USA či Sovětském svazu, ale zbrzdila druhá světová válka. I díky tomu získala Amerika v televizním průmyslu náskok.
První barevné televize
Baird ale ve svých pokusech nepřestával ani během války. V roce 1944 představil první barevnou elektronickou televizní obrazovku. První komerční barevné televizní vysílání bylo zprovozněno ve Spojených státech v roce 1953. V Evropě se ovšem objevilo až po dlouhých jedenácti letech.
V Československu začalo první pravidelné zkušební veřejné vysílání černobílé televize 1. května 1953. Barevné vysílání se objevuje až 14. února 1970, kdy se na Slovensku pořádalo mistrovství světa v zimních sportech a podmínkou byl barevný přenos – ten platil ale pouze pro zahraničí. Čechoslováci mohli přijímat barevný obraz poprvé až v květnu 1973.
